ZEUS.

Karel Kučera

ZEUS.
...nec vero ille artitex (Phidias), quum faceret Jovis formam aut Minervae, contemplabatur aliquem, e quo similitudinem duceret; sed ipsius in mente insidebat species pulchritudinis eximia quaedam, quam intuens in eoque defixus ad illius similitudi( nem artem et manum dirigebat. CICERO, ORAT. II, 9.
Otče nesmrtný! v němž bozi, lidé, věky, země, nebe splývají jak v okeánu řeky, který z bouřných mračen hlasem mluvíš hromů, jehož hrůzná moc, jákjak hvězdným pláštěm nocnoc, halí svět a rabů řetězy poutá – otče Zeve, slyš! boží sláva tvá jak koruna jest stromu, jehož věčný kořen v Hádu hloubi vnořen, ale vrchol hvězdic v pomezí, milostivý! slyš nás, slyš! k Olympii shlédni, svému ku oltáři! s stromu svého jeden list dej skanout, aby věčnou září čelo mohlo splanout vítězi! vítězi! [26] Za zpěvu tak zástupu a kněží v Zeva chrám co olympijský rek Nero kráčí, olivu by svěží v skráň si zatkl slávy paprslek, po níž srdce bouřlivými tepy prahne jako po slunci zrak slepý. Divou vůni nesmrtnosti květů cítí v čele Heraklea dech, oči planou u horečném vznětu, jako Řím kdy tonul v plamenech a on v bouř požáru, ssutin, štítů zpěv Homerův zpíval ku varytu. Stanul průvod; majestátně s trónu Zevs bůh bohů shlíží; s obrví přes tvář krásnou v zlatých vousů clonu mrak se vůle svrchované chví, moc velebná sluncem zlatých plamů klidně září z očí drahokamů. Na pravici Nike stojí zlatá s páskou vítězící; v levici žezlo strmí, na němž rozepjatá křídla zkoumá orel zářící; kouzla proud z té sochy vzchází luzný, nohu sklání cit posvátný, hrůzný. Ověnčen již Nero před obrazem; Dodonských jak dubů věštný šum zástup jásá, v úctě padá na zem hřímaje zpěv chvály k nebesům – 27 ale Nero zsinalý a bledý k soše vzpírá vytřeštěné hledy. Zdá mu se, že Zeus s trónu výše hrdý úšklebek mu metá v tvář: „Co ty, smělče, v neukrotné pýše nesmrtnosti osobíš si zář? viz mou sochu, tvůrce její smělý diadém má nesmrtnosti skvělý. Před tou sochou ať se zrak tvůj sklopí, hrdý zrak, v němž chví se vzdušný klam věčné slávy, za nímž tužeb kopí marně metáš; – vyluď hvězdu tmám tvůrčím činem, jinak v sochy stupně věnec slož, jejž uchvátil jsi zpupně.“ A zas klidně, majestátně s trónu otec bohů zhlíží; s obrví přes tvář krásnou v zlatých vousů clonu mrak se vůle svrchované chví, krásy proud se z očí line luzný, nohu sklání cit posvátný, hrůzný. Ale Nero čela neuklání, zloba divá, hněv a lítost, žal v sluch mu hučí jako třeskot zbraní: „Ty jsi césar Rómy, světa král!“ a již věnec dole, zrak se černá šípy, z úst jak vlny bouřná slova kypí: 28 „V prach se zřítil Olymp řeckých bohů, s věrou v ně i žertev zmizel dým, místo nich jak slunce na oblohu césary své pozved’ mocný Řím! Zemřel Zevs, já dědic jeho blesků trůn zaujmu nesmrtného lesku. Hellas pusta; před pochodní zory jako stíny v žalném hlaholu na vždy odletěly bohů sbory s oltářů a chrámů vrcholů! Zemřel Zevs, já po dědickém právu soše této boha sejmu hlavu. Na trup její svoji vlastní tváři vsadím místo Zeva podoby, abych sochy nesmrtelnou září povýšen byl věků nad hroby! Zemřel Zevs, já dědič bleskných plamů v trůn zasednu v olympijském chrámu.“ A již nahoru se Nero řítí k hlavě sochy, již – v ten oka mih zahřměl blesk a hrom, chrám děsně svítí – Nero klesá sochy na stupních. Nad ním Damofon kněz, stařec vážný, lidu hlásá co duch chrámu strážný: Žije Zevs; ať na vždy s bohů sbory Olymp opustil i řeky, bory, on zde trvá v sochy této kráse! v duchu tom, jenž v tvůrčím plameni 29 vedl tajně ruku Feidiovu, z trosek Olympu a ze tmy rovů Zeus s bohy v nesmrtelném jase opět slaví svoje vzkříšení! Kráso nesmrtná! v níž bozi, lidé, věky, země, nebe splývají, jak v okeánu řeky, dosud v bouř života hlasem mluvíš hromů, božská sláva tvá jak koruna jest stromu, jehož věčný kořen v Hádu hloubi vnořen, ale vrchol v hvězdic pomezí – Zdráv buď, Zeve, světa vítězi! 30

Kniha Zapadlé hvězdy (1890)
Autor Karel Kučera