Epilog.
KONSTANTIN.
Když soky zniknuv velký Konstantin
v trůn zasednul a u byzantských vod
Řím nový vztyčil, v jehož mračný týn
kříž zatknul Kristův, jenž jak lodivod
říš jeho vratkou budoucnem měl vésti,
děl k sobě takto: „Do tmy mrtvých věků
svět starý klesá, suchou ratolestí
je pohanství a plísní na člověku.
Je zlatá, prázdná číš či dutá leb,
je vlna kruhu, v němž se stále vrací
duch lidský nazpět k svému východišti.
Klas jeho plný věků zářní ptáci
již dávno roznosili, nový chléb
ždá nový člověk, pokolení příští.
Nuž v rakev pohanství já slední hřeb
již vbiju, zrychlím pád, vše vichrem smetu,
co ještě zbylo z trosek mrtvých světů.“
[58]
A rozkaz vydán: Pobořeny chrámy
všech bohů buďtež, co tvář země hyzdí,
vše na prach zničte smolných věnců plamy,
kde netopýři bludů ještě hnízdí –
však sochy zlaté, šperky, drahokamy,
jež pohan zbožně snesl v svatyň kobě,
ušetřte zhoubou, ztavíme jich kovy,
a křesťanský jim dadouce tvar nový
jich užijeme k stánků božích zdobě. –
A stalo se, v prach ssutin, trosek střepy
se kácel věnec sloupů velkolepý.
Však v městě, před palácem Konstantina,
řad hromadil se drahocenných zbytků
pohromě ušlých: Zde tvář Venušina
prach země líbá, k Herkulovu lýtku
tam Zevs se tísní, onde zářné Músy
se žalem chvějí, tamo ze závitků
tors gracií, pln úžasu a hrůzy,
zří na trojnože delfské Apollon –
a dál a dále v směsi amfor, spon,
kantharů zlatých jiní bozi leží
v neladném zmatku, mohylou se věží
jak v bojišti, kde v nejpalnější seči
se nepřátele štíty střetli, meči.
A všemu lidu kázali kol kněží:
„Zde vizte sami, nicotná jak víra
po věky celé lidstvo kouzlem jala –
však čas ten minul, reka bohatýra
Bůh v Konstantinu vzbudil, jaro svěží
již táhne k nám a radost neskonalá –“
59
Byl césar potom oslavován hlučně,
kdy na fóru se zjevil, ale jednou
když potlesk utich’, vzkřiknul na něj zvučně
kýs mudřec řecký, Kanonaris jménem:
„Co předkův tvojich zářným bylo věnem,
ty mrháš, lupiči, však smrtí bědnou
se světa sejdeš –“ nedomluvil ještě
a kamenů jej zasypaly deště.
Sic zabit rouhač, ale hrozby hlas
zněl echem stále césarovým uchem,
však nejvíce, kdy bledé luny vlas
zem spící halil kouzla zlatou přízí.
I dnešní noc se ku vladaři sklání
strach věštby té, sen jako motýl mizí,
myšlénky divné velkých kladiv ruchem
ráz na ráz bijí v rozžhavenou skráni.
V noc vlahou chýlí se a dolů shlíží,
kde před palácem kupa těl se blyští
olympských bohů. Právě strží záře
tam luna padla, v sto se jisker tříští
paprsek každý, jako šelmy plíží
se podál stíny, krčí se a blíží,
poskokem divým přeletují tváře
soch nakupených – náhle césar vidí
tvar pevných postav, v stříbrné jak páře
se chvějí, rostou, ševel hlasů slyší –
toť sochy bohů se země se tyčí,
prach hanby střásají a noční tiší
sem k němu zvolna kroky svoje řídí,
již plní síň tak hlasně volajíce:
60
„Jak, césare, tvá snaha trpasličí!
jak směšné tvoje krtčí úsilí,
na věky zhasit naše zřítelnice
a nakupit z nás mrtvol mohyly!
Přes hlavu tvoji, časů vlnobití
plát neustane věčné naše žití.
Ty nevěříš? Vždyť totéž rozkaz praví,
jejž vydals proti nám. Co oheň ztráví,
až ruka tvoje do výhně nás vhází?
Jen vnější tvary, podoby se ztaví,
však hmota kovu čistá, nesmrtelná
netknuta ujde sirné tlamě zkázy –
Z ní křesťana zas ruka zbožná, dělná
tvar jiný zhněte, Otce, Syna, Ducha
či davy světců, apoštolů reků,
jimž lidstvo zase zbožné u pokoře
se klanět bude, dokud větev suchá
zas neupadne do tmy mrtvých věků
a nezaplane nového dne zoře.
Tak věky hynou podobou jen, tvarem,
však sama v sobě věčně trvá látka,
již nahromadil každý, novým jarem
idejí nových utváří se různě,
toť různé děti jsou, však jedna matka,
ten mečem vládne, vidmem ducha luzně
zas onen hrá, však stejný mají kořen.
Olympem mrtvým Kristus teprv stvořen,
však my v něm žijem jako řeky v moři,
jak slunce žáry v douzrálém víně,
jak otec v dítku, stříbro v zvonovině,
jež v směsi skryto jasné zvuky tvoří!“
61
Po noci této velký Konstantin
sloup na fóru dal vztyčit porfyrový!
Apollon z Troje zdobil jeho týn,
kol hlavy maje bleskný diadém,
v němž svaté hřeby tkvěly Ježíšovy,
jež s křížem Helena, máť césarova,
v Golgotě našla. – Takto s úpadem
starého světa zlatá doba nová
sdružena plála v svět.
62