Strážný duch.
Z kostí předků kliditi bude
pilný květ otčiny rozkošné ovoce.
„Jak„Jak chmurný chrám, v němž oltář slávy zřícen,
kde za dne, noci tma jen věčný host,
jak hrobky velké otevřený jícen
mých předků zdá se dávná minulost.
Vzduch těžký kol; ty nohu šineš v báznibázni,
a zavoláš-li hlasem zvýšeným,
vzdech tlumený ti z hlubin dutě zazní
a noční ptactvo skřekem zděšeným.
Přec, chráme svatý! v beznadějnou dumu
neklesám nikdy, ale v nebe tuch,
že od věků kol popelnic těch, rumů
praotců krouží velký, strážný duch.
Praotců duch, jenž jako Simson jednou
podvrtne stěny svého žaláře,
jak Kristus havět ven vymrská bědnou
a slávy nové vztyčí oltáře.“
[107]
Tak v chatce zbožně stařec šeptal šedý
u velké knihy zavíraje spony,
v níž dosud četl, zrosenými hledy
vnikaje v šeré minulosti clony.
Tvář velebná; v ní mučedníků víra
ztrnulým tahem psána, v shodě svorné
však vedle vůle přísné, neúmorné
lahodná vroucnost citů z tváře zírá.
Jak šerem pablesk vrásek po bludišti
zor očí jasný ručejem se blyští
ze skály čela. Kolem vousů lemy
jak vlákna travin jíním postříbřená
se řítí dolů – vodopádu pěna.
Kahanec hasne, stařec dumá němý.
Slyš! temná půlnoc brandýskými zvony
do kraje hlučí, tiší posvátnou
zvuk její mře jak dálné zaúpění –
Zas mír a klid – jen vln divými shony
v noc tichou písní úchvatnou
Orlice šumí, výš se proudem pění.
Kahanec hasne, v starcově však hlavě
vzpomínek lampa hoří plápolavě,
snů muškami se plní ducha příze –
číst počal stařec v minulosti knize.
Na lůžku tamo tvář starcova bledá
se v přítmí chvěje. Sněžné na obočí
již píseň bzučíc můra ona sedá,
na jejíž hrudi zejí lebky oči.
Šept slyší úst: „Blíž sedni ke mně, synu,
dech krátí se a srdce umdlévá,
již z chatky své v práh věčnosti se šinu,
kde spásy věčné kyne úleva.
108
Přec ret můj chová odkaz ještě jeden,
jak slední výdech růže před skonem,
jímž jako hvězdou v Betlém budeš veden
za cílem žití, svatým zákonem.
Toť svatý odkaz, v otců našich rodě
na syna s otce stále přechází, –
co v mysli chovám jeho o původě,
v té slední chvíli ret ti zobrazí.
Když nad Brandýsem před dávnými časy
den vzešel slávy, hradu jeho v týn,
jak orel hnízdo, erbu svého jasy
kdy zatkl Karel, velký Žerotín,
tvůj praděd v službách v brandýském byl hradě.
On svědkem byl, jak odsud Karlův duch
let prvý počal po otcovském sadě,
jak v jeho líchy zaryl práce pluh,
by zářné slávy rodná došla země,
již miloval, jak spásu duše svojí.
Žel, s Bílé hory zahučela temně
bouř veliká, vln divém ve příboji
loď poklesla, jež v zaslíbenou zemi
lid nesla náš a budoucnosti sémě.
Tu noc nastala hluboká a černá,
tmou jejíž stínů psanců bludné plémě
v dál prchalo v cizinských krajů lemy.
Ne pro odboj, leč pro bratrskou víru
sléz Karel také vyobcován z vlasti.
S ním praděd tvůj jak stín a duše věrná
šel do vyhnanství. V modlitbách a míru
dny prchaly, neb útrap ostny strastí
před oltář Toho nesly, jehož vůlí
vše stalo se. Ta myšlénka v jich žití
109
jak hvězda plála do vyhnanství šera,
kde chleby slza solila jim sterá,
ta myšlénka, jak ohromný tes žulyžuly,
tříštila v pěnu žalu vlnobití,
jež o lebky již brousilo si spáry.
Však jako strom vnořený cizí půdu,
ať vláhu víry, svit měl síly jarý,
přec Karel znáhla myslí klesal, tělem,
po smrti touže, konci běd a trudů,trudů.
Sic ob čas jednou na své rodné statky
směl přijeti, by řízu zlíbal matky,
tu řízu Kristovu, jež nepřítelem
strhána byla – avšak žíznivému
co krůpěj rosy na kalicha lemu,
co lásce žárné jedno políbení?
Spíš každým vzdechem otců půdy svaté
snět nových trnů vyrůstala v snění
a vyhnanství jho stížilo se klaté.
Den jeden světlý sklenul mostem duhy
přec vyhnanství: kdy blahá stihla zpráva,
že církev svatá, ač by mocí práva
bludaři mohla na svěceném místu
hrob odepříti, jiné pro zásluhy
v to svoluje, aby tělo jeho jednou
v Loukoti* spočinulo k spánku v Kristu.
Sen útěchy, že smrtí vrácen bude
své půdě rodné, v přízi žití bědnou
od doby té tkal růže plesu rudé.
Jen někdy stínem hnula s povzdálečí
se myšlénka: Zda kacířovi v slovu
* Bývalý hřbitov bratrský v Brandýse n. Orlicí, na němž stála i hrobka Žerotínů.
110
však státi budou, strojenou zda lečí
ho neklamou či ku jeho snad rovu
po letech přijdou, kacířské by hnáty
ven vyvrhli, by hřbitov jejich svatý
hřích nezprznil? – Tak za myšlének války
dnů jeho plně dovršena míra –
V tu chvíli zmužile děl tato slova:
‚Zřím kosu smrti kývat na mne z dálky,
zor sovy zelený a peruť netopýra, –
vše v cestu připrav, půjdem do Přerova,
smrt na Moravě, v Čechách hrob chci míti,
jimž oběma vždy patřilo mé žití‘:
V pouť vyšli slední. Jako jelen v skonu
se lesem vleče v místo osamělé,
kde kapradin a sítin houští stmělé
ozvěnu dusí výkřiků a stonů,
v hrad přerovský krok unavený chýlil
Žerotín velký. – –
K polednu den pílil
a v hradní jizbu na lože v tvář chorou
stemnělým oknem, pozlacenou mříží
déšť paprsků jak pozdrav házel s nebe.
Pojednou chorý zaplál tužby zorou:
‚Ven vyneste mne na cimbuří hradu,
ať ještě jednou duše má se hříží
do zlatých krajů, v neskonalou vnadu –
ať, Moravo, zřím ještě jednou tebe!‘
S cimbuří Karel vlast obzíral drahou.
Vzhled jediný, stín prchal mátohy,
stál hrdě vzpřímen, oko slzou blahou
se plnilo, jak deštěm studna zpráhlá.
111
Od města střech až tam, kde oblohy
se klenba modrá k zemi kruhem táhla,
kraj otvíral se, lad a rolí pruhy,
jak pestré v dáli rozložené stuhy
se vlnily, nad nimi zlatí ptáci,
jak modlitby, jež lid za pluhem v práci
ku Pánu šepce, v modrý věnec lesů
obzorem vzpjatý mísily se v plesu.
Zde kostel s vískou s kuřátky jak slípka
se v dáli míhá, v samotě tam chata
neb řeky hlať, jak stříbrostkvoucí šipka
zelení luhů blýská. – Nad vším deštěm zlata
vzduch čistý hrá a veleby tká přízi.
Vztáh’ ruce Karel: ‚Ó, má vlasti drahá!
jak nebi blahořečím, že mi přáno,
v tvou náruč přinést hrob svůj z nivy cizí,
že na tvých ňadrech, matko moje drahá,
vzkříšení vyčkám zaslíbené ráno.
Hle modré hory, za nimi Čech lány,
tam Brandýs můj, tam hrobka na Loukoti
vstříc kyne mi již hostinnými stany.
Však jestli zloba nepřátel se srotí
snad po letech a v žízni nenasytné
jak hejno kání k mému hrobu slítne,
by nad kacířem v smrti vedla soudy –
ó, matko země, těla mého troudy
jim nevydej v smích mrzký, na potupu,
drž v objetí mne, jak já v lásce tebe
jsem objímal a chránil vrahů, supů,
již strhat hvězdy s tvého chtěli nebe!‘ – –
Slov sledních silou Karel ochromený
112
kles’ choti v náruč, tichými pak steny
ulétla duše. – – – – –
Proč dlouhými slovy
však toto vše já vyprávěl jsem tobě?
Nuž, synu, věz! – Kdy kámen mramorový
zas uvřel hrobku slavných Žerotínů,
tvůj praděd Bohu přísahal a sobě,
že u Karlova hrobu věčnou stráží
bdít bude sám a potomky svých synů,
by jako stíny hrobky na zápraží
pych děsili a drzá čela smělá,
jež tělo svaté znesvětit by chtěla.
Toť odkaz ten, jejž otec dal mi jednou,
než na pouť slední dal se nedohlednou,
já posouvám teď článek řetězu
a úkol ten v tvá, synu, bedra kladu,
jak v boji vojín u smrtelném pádu
štít druhu dává, meč a pavezu.“ –
– – – – – – – – – – – –
Sen dosnil stařec, vzhlíží udiveně
po jizbě tiché, protírá si oči,
však luny zář jen na protější stěně
jak réva divá úponky se točí.
Tu stařec zvolal: „V pravou, otče, chvíli
v snách navštívils mne, duši dodal síly,
by dovršila předkův odkaz dávný.
Hrob Žerotínův dosud neporušen
po dnešní den – jak zítra ale bude?
Zlý lidský duch co jestřáb neunavný
již krouží kol, lakoty vášní vzrušen,
že v hrobce zlata hromady se kupí.
Nač zlata kacířům, nač rubíny jim rudé?
113
chrám brandýský a fara zdi má chudé,
což vzplanuly by rakví zlatých lupy. –
Ó, drahý otče! v pravou přišels chvíli,
dnes ještě sejdu svaté do mohyly,
na místě tajném Karla pozůstatky
uložím v spánek v lůno rodné matky.“ –
V noc vyšel stařec, v hřbitov českých bratří
se dávný bral. Nad hlavou hvězdným pásem
luh nebes plál a vánek dechem vůně.
Pojednou stane, blíž otvorem patří
stín postav, světel v hrobky chví se lůně,
praskají rakve – skočil a již hlasem
hřměl hromovým: „Zpět, zplozenci vy pekel,
té hrobky svaté strážný jsem já duch,
já ruka jsem, jíž hrůzné mene, tekel
psal Jehova i země této bůh.
Kol hrobky této lásky věčnou dumu
dnem nocí spřádám, nebe rajských tuch,
by k žití opět z popelnic těch rumů
praotců vzletěl žárný, velký duch.
Praotců duch, jenž jako Simson jednou
by zvrtnul stěny svého žaláře
a jako Kristus láj vymrskal bědnou
poznovu vztyčiv slávy oltáře.“
V dál sběř lupičů bázeň žene lítá
a východ rdí se, svítá, svítá, svítá.