Nerozbíhá se to po stepi vlk šedý,
neletí to k slunci orel na výzvědy,
leč syn Svatoslava, kníže Oleg, znovu
s družinou se vrací z boje k Černigovu.
Na brunátném oři v zlatém cválá třmenu,
hrdým zrakem pýcha blýskla do plamenů –
jako černé mračno, které zhoubu chová,
obrátil se, v tato zahovořil slova:
„Od pramene Donu k Sinému až moři
města, vsi i hrady síle mé se koří.
Murom, Kyjev zlatý, ruská země celá
pod mým krokem v bázni třásla se i chvěla!
Izjaslava v hrob, již srazila má ruka,
dnes jsem pobil Plavce, vyhnal Svatopluka –
ale vše ta sláva, chlouba marná slovy –
není milejší mi nad meč ocelový.
Věrný meč můj v pravdě nejlepším je druhem,
často vychvátil mne vrahu v boji tuhém,
často pomoh k slávě, hlavy rube, stíná,
za nic nedal bych ho – za číši leč vína.
Žlutavého vína za číši jen plnou –
když se v pěnách perlí, kypí zlatou vlnou,
tu hned celé srdce směje se a plane
jako před milencem děvče rozkochané.
Ale nechť si číše víří, prýská, jásá,
milejší mi přec má žena zlatovlasá,
moje holubice, když se ke mně shýbá,
rukou objímá mne, v černé oči líbá!
Krásnější kdo uzřel, rcete, v světě celém?“
Bojarové všichni kývli vážným čelem:
„Nikdo v světě celém není o to sporu!“
A zas kníže Oleg dál dí v rozhovoru:
„Orša bojarin měl čtyry dvory bílé
a sám ze všech prvním junákem byl v síle.
Ve třech bílých dvorech tři on růže choval,
ve čtvrtém si hověl, dumal, podřimoval,
a tak nenadále k družině řek jednou:
,,Škoda květů zvadlých, tváří, které zblednou,
hanba ruské zemi, že v ní není muže!
Za kamennou hradbou zlaté vadnou růže,
ale běda! kam jen step se táhne, zírá,
nikde v dalném světě reka, bohatýra,
jenž by zápasit chtěl o ně bojem se mnou!“
A zas klesl v snění, v dumu těžkou, temnou.
Ale z družiny tři mládci vyskočili:
„Oršo, slávo ruská, s námi měř své síly!“
První Dobryňa byl – saň on zmohl rázem,
Orša první ranou srazil ho však na zem.
Druhý Popovič byl Aleš, zmije chytrá:
marný úskok – prchl, nevyčkal ni jitra.
Zbyl jsem naposledy. – Smál se Orša, pravil:
„Hoj, tím bojem věru jsem se neunavil,
junáků bych takých ubil za den tři sta!“
A hned těžký mlat svůj po mně vrhl s místa.
Jako skrze mraky blesk se mihne ranou,
zahřměl mlat i vpad – leč já se uhnul stranou,
na hlavu jsem v ráz mu palici svou hodil.
Orša zavrávoral – ač se krví brodil,
vzchopil se však přece, chyt mne silnou paží,
a jak zimní bouře když se s bouří sráží,
po ruské tak zemi naše půtka hřměla.
Dvanáct dní a nocí tekl pot nám s čela,
dvanáct dní a nocí bojováno z tuha.
Nemoh ten ni onen schvátit, zmoci druha.
a jen země těžce oddychala v pláči,
a jen nebe prachem černá se a mračí.
Když pak třináctý den nad hory se bělí,
Orša děl: „Nuž dosti, jsi ty junák celý!
Otevru ti všecky bílé dvory svoje,
dám ti zlaté růže, zanechme již boje!“
Nebyly to růže, byly to tři dcery:
první jako hvězda, když plá v soumrak šerý,
druhá jako luna, po nebi když letí,
ale nejkrásnější, jako slunce, třetí!
Ku třem svatbám Orša kázal volat svaty,
ku třem hodům zval si hosty v zámek zlatý.
První Dobryňovi na mou svěřil radu,
druhou odváděl si Aleš k svému hradu,
s třetí, nejkrásnější, jel jsem k Černigovu!
V ní mé všecko štěstí jarem pučí znovu,
chmura s čela prchá, k úsměvu se spíná –
nad meč ocelový i nad číši vína
ta, jež polibků mi květy v duši střásá,
ze všech nejdražší mi žena zlatovlasá!“
Kývli bojarové. – V dumě Oleg ztichl. –
Kol step mlčí němá, větřík si jen vzdychl
Hle, tu Černigov již! – „Což ta záře zlatá?
Na černém kdož oři vichrem k dáli chvátá?“
– „ Olegův hrad hoří, na černém pak oři
Svatopluk mu ženu unáší tam k moři!“
Dal se Oleg cvalem – ale marná píle.
Pustil zlatou střelu – chybila se cíle,
a jen z temné dálky v tesknou vichrů strunu
výsměšný hlas volal: „Ženu – za korunu!“