III. BOŽE VELKÝ, BOŽE MOCNÝ!

František Kvapil

III. BOŽE VELKÝ, BOŽE MOCNÝ!
Bože velký, Bože mocný, Bože spravedlivý! Když jsem zoufal, dal’s mi zříti milosti své divy! Nevydal’s nás v ponížení, v posměch nepříteli, uslyšel jsi naše prosby, když jsme v zhoubu spěli! Ty jsi Hrad náš nedobytný, naše síla v Tobě, nebude se vrah nám rouhat ve své zpupné zlobě! Hle, náš Blaník otevřel se, vyšel zástup skvoucí, v děsu vichřic Ty jej vedeš, Ty, Bůh všemohoucí! Dalné pláně – cizí lány – děl a pušek v třesku jako malá bárka mořem v změti vln a blesků zápasí šik bojovníků nezdolný a hrdý – o něj nepřátel se tříští vzdor jak o štít tvrdý. Dalné pláně – cizí lány – v bouři, dešti, sněhu bije se a válčí směle rodných vzdálen břehů, v oku jiskru, v duši plamen, obří sílu v paži – o takovou hradbu v prach se každý odpor sráží! Zač se bije? – Za vlast svoji! Za volnost svých dětí! Jako vichrem radostná ta zvěsť k nám světem letí! A již z hrudi nedůvěra, pochybnost, stesk mizí – našli jsme zas duši českou pravou, zlatou, ryzí! Kol nás temno – v srdcích podlost, zlovůle, chtíč zisku – ale spásy úsvit již k nám z dálky spěje v trysku! Nové jitro nad vlastí zas červánky své chýlí, zbuďte se již, srdce spící! Den již vstane bílý! Odvrzte, co zhanbilo vás, v blescích vzešlé zoře spalte všechen kal i neřest, a v nich naše hoře! Jak tam u těch reků v dáli, kéž by zakotvila v srdci vám zas láska k bratřím, nepoddajnost, síla! Jak tam u těch, kteří v psotě, strádání a znoji za ideu život kladou, v svatém hynou boji, a jichž krví jméno české slávou zas hřmí světem – ať vám v duši obětovnost vzpučí zlatým květem! [10] Neb jen z oběti se rodí, z muk a trudu vstává, co má věčně v lidstvu žíti, co kvést nepřestává, co jak skála odolá všech zlob i zbraní vzteku, a jak svatý Grál vždy zářit bude šerem věků! Neb jen s Golgoty Bůh lásky, za lidstvo když zmírá, lidstvu podá klíč ten zářný, jenž ráj otevírá! A my na tom kříži pněli bolesti tak dlouho! Přišla chvíle! Vítej, naše spáso, vesno, touho! Dalné pláně – cizí lány – krev se k nebi kouří – odoláš, náš voji zdatný? Nezhyneš v té bouři? Znova úzkost svírá srdce, na zvěst ždanou čeká, pole mrtvých prostírá se šíré do daleka – – Černá noc svá rozestřela chmurná křídla v kraji, v klínu mračen žhavé střely ohněm blyskotají – hřímá – ozval se ryk hromu nebo sopky jícen? Děla hřmí zas – Moloch války dosud nenasycen! Ještě zem se chvěje širá válečnými vozy, ještě násilí meč rudý lidstvu zkázou hrozí – voji český, kde tvůj přístav, ochrana tvá příští proti proudu, který dosud o tvůj val se tříští? Ne! Byť poslední z tvých reků padl mrtev k zemi, chválit budem Hospodina svými hlasy všemi! Neb Bůh mocný, spravedlivý ustál ve svém hněvu, seslal k nám své archanděly, vznítil duši k zpěvu! Neželte těch, kteří klesli v boji rozvířeném – sláva památkou jim bude, nesmrtelnost věnem! Zříte? Strach jal srdce vraha, jako před Samsonem Dagon z železa a krve zachvěl se jich stonem! Zachvěl se – však blízka chvíle, Bůh kdy svůj dluh splatí, a ten voj náš z vichrů, bouří vlasti volnost vrátí... Proto spějme chválit Boha, s jásáním a s plesy ať se zdvihnou hlasy naše, zahřmí pod nebesy! Velký jsi a mocný, Bože, na svém křesle hvězdném který kolovraty světů v dráhy vrháš bezdnem, dnes jim velíš, aby žily, vzrůstaly a zkvetly, zítra v nicotu je srážíš s pohaslými světly – [11] který tvorstvu dal jsi vznik, zem oživil’s i moře, který kážeš, v propast tmy by svit vzplál po prostoře, v prsť jsi vložil zrno, v klasech by se rděla niva, jehož dechem šumí hvozd, hloub oceanu zpívá – jenž jsi hrozný ve své slávě, před nímž lehá v prachu pouště lev i halný vichr v nejdivějším vzmachu, který mocné smetáš s výše, k níž zla spěli letem, a svou lásku skláníš k slabým tvorům všem a k dětem – Ty, jenž lidstvu v srdce dal jsi plamen touhy žhoucí po pravdě a po svobodě věčně nehynoucí, který trestáš naše hříchy utrpení mukou a zas kající nás zvedáš milosrdnou rukou – veleben buď od andělů, lidí, od všech tvorů, neb Ty zpupné ponížil jsi v jejich pyšném vzdoru! Ty dáš slunci vzejíti zas nad rozrytou rolí, setřeš slzy s očí matek, syn jichž klesl v poli, Ty, Bůh silný, splníš naše tužby, zkojíš žaly, dáš, by hlasy zoufající v radost rozjásaly – volnost vrátíš k našim krovům, ztišíš naše vzdechy, slavnou, šťastnou učiníš zas moji vlast, mé Čechy! 3. X. 1918.
Tiskem a nákladem „Unie“ v Praze.
E: av; 2002 [12]