V KRČMĚ MLÁDÍ.
U stolu, hlavu opřenu v dlaně
seděl jsem... Šenkýř se sem a tam klaně
míjí mne. Mne již nezdraví.
Neplať a nemáš oslavy.
A co můj úsměch tak před sebe hledí,
hlas zvoní nade mnou... „Pořád tu sedí!
Pije, kde první číši pil...
Ku stolům s ubrusy nepostoupil...“
Myšlenka, jež se mnou ze dveří
krčmy kams daleko zaměří,
myšlenka, pro niž mé mladé, ach, čelo
čekáním dlouhým zvráskovatělo...
Do kraje půjdu a s ní budu žít...
„Jak? Ty nám chceš snad i myšlenku vzít?“
Hádka – a v malou chvílenku
zabili mne a mou myšlenku...
***
„Živ,“ řekli. U stolu svého zas sedím...
Víno mám rozlité. Před sebe hledím...
25
Myšlenka, pro niž mé mladé, ach, čelo
čekáním dlouhým zvráskovatělo,
kterou jsem volat chtěl do kraje –
myšlenka moje – mrtva je...
26