REMINISCENCE.
Blesk jakoby člověku do duše slétl.
Jakou to zvláštní jsem povídku četl!
Neuměle tak vyprávěnou,
jak já ji vypravuji Vám,
jaké však nad ní se obzory klenou...
– Nesmírný pokoj... Hloučky dětí,
jež stárnouce den tráví v hrách.
A u otevřeného okna,
jímž proudí tichá měkká hudba,
tři osamělí zří jak v snách
v pozadí nesmírné té síně
se černou portieru chvět,
zacházet za ni děti zvolna
a žádné nevracet se zpět...
„Umírám touhou portieru
odsunout... Co as zakrývá? –“
„V žádání strasť je. Vyčkej! Brzo
se zrak Tvůj za ni podívá.“
58
Hlas nedětský dí: – Budem zírat
v tmu bez hvězd, v černé prázdno jen. –
A dítě teskní: – Kněz můj dí mi,
že krás těch budu nehoden,
že zřeny budou šťastnějšími
za clonou tou... Ah – jaký sen...
O, Velký, pusť mne v eden ten...
***
Slyšeti z dáli hukot zvonů...
Slyš... to jsou hrany... to jsou hrany..
Jde dětí tré za tmavou clonu.
Konec je žití uchystaný...
Zří nový pokoj, stejný zas...
Zas tmavá clona, hravé děti. – –
Ach, o čem ještě vyprávěti?
Ach, kolik za ten věčný čas,
jenž nemilosrdně nám svítí,
pokojů takých budem zříti?...
59