NÁMLUVY.
A smrti těžké žaluzie
tenkým jsem vytáh’ provazcem.
„Nu, jak se ti tam v dáli žije?“
„Nu – díky, dík. Co chceš? Tu jsem.“
„Mám s nervy svými mnoho práce.
Nemocen byl jsem, příteli...
Jak kočku se psem zřel jsem rvát se
s životem smrt v své posteli.
Za zdraví mé – – kdo dá dnes pfennig?
A mám Tvou divou dcerku rád,
Ví, že jsem básník neurasthenik...
však apartním jsem... Stačí snad.“
„Jak? Nikdy, slyšíš, nedovolím...
Jaké to mluvíš pitomstvo?
Muž, kterého své dceři zvolím,
musí mít zdravé potomstvo!
78
Na Tobě vidím, kam to vede...
k prasmutné věru bilanci!
Dimensí čtvrtou chlap pro mne si jede
co pro staffáž k hloupé seanci!“
„Tatínka rozbroukali kdesi.
I co duch bývá zdvořilý...“
„Nu – neplač, děvče... Lichý jsme si
den pro seanci zvolili.“
79