„Budete se ženit?“ „Nevím... pochybuji...
Tehdy náhle sesulo se všecko –
přes noc pariou být ve svých očích,
svazky trhat k lidem dřív mi milým...
nevysvětlovat a odpuzovat...
potom léta v sobě chorá nosit,
nevysvětlovat a odpuzovat;
malomocenství své pociťovat...
Jistotu kdo dá mi?... nevím, nevím...
Budu někdy tajemníkem, soudím,
svobodným, – snad jednou vrchním radou..
tato rána v organismu duše
lehkomyslně se nezalátá.
Trochu dojmů.. Z těch, jež učinily
neurasthenikem mne ještě k všemu...
Zakrýváním stavu svého známým
odpíráním, pozorováním se
a tou strašnou nemožností, štěstí
užit svého, vyplnit svůj úkol:
býti mužem, zdravým, silným otcem.
Takto vím.. jsem zdráv po dlouhé léčbě –
ale stráven citový můj svět je
hrůzou poznání, rozvratem silným..
A mne sklály.. ne meč, kule, rapír..
ale zoubky bílé jako papír.
Teď jsem adjunktem na venkově.
V Praze jsem byl mladým auskultantem.
Nejsem chud. A elegán jsem dosud –
a let je mi teprv dvaatřicet..
Tehdy.. tehdy.. před osmi už roky – –
s dceruškou jsem císařského rady
X chtěl vejít v šťastný žití svazek.
Je mi teskno vzpomínati dosud
oné ženy čisté jako křišťál..
Roky dva jsem živil silný sen svůj..
kterak, bohat jměním svým a ženou
míjeti dám věčným snům své lásky
v životě občansky činorodém
.. (měl jsem hrdé, silné aspirace..)
Roky dva jsem živil silný sen svůj.
Od té doby, kdy jsem Kláru poznal,
žil jsem tak, že přehlížeje dny své
moh’ jsem říci: Ano.. jsem, jsem šťasten.
Pracovat tak zvolna, zvolna k tomu,
korálový útes vyplňovat,
aby na něm příští život vzbujel
kolem štíhlé, útěšlivé palmy –
připravovat vyplněné místo,
ostrov malý v lidském souostroví – –
vtělit v ostrůvek svůj všechno štěstí..
o němž kdy zrak čítal a sluch slyšel..
krásného. Žel Bohu – tajfun přišel.
Zkázonosný tajfun všechno urval.
Jako mráček vichrem odnesený
zmizel sen mi. Padnout mrtev k zemi
chtěl jsem tehdy. – Dosti toho smutku. – –
Suďte jen.. To červnový byl večer,
ostrý šumot žití z Ferdinandky
padal mátoživou na Vltavu
vlnkami jen místy načechranou,
jak ze spoda ostrý dráždil proud ji..
tenká řada stožárů se mostních
spínajících drátěné své ruce
nad oblouky odvážného stilu
tvrdou čarou v šero zarývala – –
matné barevnými výplněmi
prolamovaly se v modrošedý
vzduch již příkré stráně Nebozízku,
Hradčan, Kinských sadů, choré Letné.
Z koncertu šla se mnou vojenského
moje Klára – odevzdaná žena,
kterou jsem chtěl svou zvát za týden již.
Odváděl jsem drahé dítě domů..
A potom jsem, vázán výminečně
náhlým slibem, kráčel v restauraci,
kdež mne čekal starý přítel z dětství.
Leccos žádat zvykem mají hosté..
Hovět jim... je pravidlem tak prosté..
Smutno dost, že průměrnému muži
měkký cit je majákem v zlé bouři,
v jejímž řevu slyšíš Meluzinu
silnou hlučet v detonacích lahví.
Náklonnost má k ženě, jež tak cudná,
mnohý život umí rozbolestnit
(především svůj) odříkavostí svou,
dala vždy mi po celý čas našich
styků talisman. Ten mluvil: Nechoď..
A v tom citu berle moje byla,
ne v úvaze vědomé a silné.
Sladkost dnů... ty slibující styky
vázaly mé noci přísným studem.
I v ten večer, před svatbou to krátce..
odmítal jsem napilého druha,
protestoval, vytýkal a mluvil
ostře jsem, věc soudě z různých hledisk..
ale v klid můj rušného cos vklouzlo..
(Představy své rozvíjely kouzlo.)
Byla rusá.. vlasy jako Klára..
horký dech jí voněl sladkým vínem..
Duše má se kouzlem opojila,
duše má se nasytila činem.
Úzkostí se divnou nasytila,
jakou cítí v nebezpečí náhlém
příští manžel v laxním dobrodružství. – –
Venku potom.. kde tak hvězdy tiše
přísně, čistě ve vysokém temnu
kmitaly se nad ponurým městem
židovským.. jsem v prudké obžalobě,
ostrém stesku s hlučným druhem kráčel..
V otřelé jsme ještě restauraci
usedli.. Druh cosi objednával,
hněvně lál na pivo, vzhled i portu..
Tu jsem cítil, že jsem kousnut do rtu.
Druhého dne strach a děs mne schvátil.
Jak je možno, abych k ní se vrátil!.
Pouhý stud mi bránil mluvit s Klárou.
Nic jiného.. Nevěděl jsem dosud,
co se stalo, co mi chystá osud..
byl jsem truchliv, nespokojen s sebou,
oznámil jsem, že se neuzříme
pozítří až.. nebo popozítří..
že mi jet je na komisi někam..
Jel jsem také. Do Tábora pouze,
ku příbuzným na návštěvu krátkou,
abych najal bratranci svůj statek
u Prahy a vyzved obnos větší,
vtělený na jeho usedlosti,
(nebť jsem s Klárou na svatební cestu
chystal se.. as na měsíc neb na dva) – –
– vrátiv pak se na stole jsem psacím
Klářin dopis ulekaný našel.
Jeho věty do duše mi sáhly:
„Drahý můj.. Proč odjezd Tvůj tak náhlý?
Dnešní den cos hrozného má v tváři..
Byla u Tebe jsem v kanceláři..
– na komisi nejsi! Bolest nitra
poznat nelze.. Proč’s mi lhal? přijď zítra!“
Nepřišel jsem.. lékař přišel ke mně.
Řekl slova tajemná mi dosud..
pravil: „Vyčkat.. připravte se na to,
že pro čas ten nutno isolovat
bytost svou.. svou číš.. svůj příbor mějte..
nestrachujte se.. leč opatrnost
na místě.. A, prosím.. nelíbejte..
vyčkat dlužno.. ale vše že možno..
líto prý mi, pane auskultante..
nevěšte však pro případ ten hlavu –
– ku léčení nejkrásnější nemoc
ta je, jež snad v bytost Vaši vnikla..“
Děsem jat, s rukama chvějícíma..
psal jsem opět.. „Nemožno se setkat..
lékař pravil.. Dotčeny jsou čivy..
vše vysvětlím.. týden času.. Kláro..“
Myšlenka, že chorého mne večer
překvapí, že sevře lokty svými
hlavu žhavou, umučenou strachem,
hlavu nečistou a poleptaných
malomocenstvím mých úst že dotknout
mohly by se rudé její rtíky,
v lhavé oči nevyspalé děsem
že by bořil modrý zrak se její..
hnal mne ven.. Po prohýřené noci,
v níž jsem poprv ku sklence své vázal
černou stužku.. nechtěje pít z jiné –
klidněji jsem uvažovat počal..
Špatně šel jsem.. Pohltil mne močál.
Znova odmít Klářin vroucí list jsem.
Její otec přišel brzo večer
v přátelském se tonu po mém zdraví
ptáti. V sebe schoulen úzkostlivě
rušil slib jsem závažnými slovy.
„Nemohu být nikdy zetěm Vaším –
příčinu, žel, nemohu Vám říci..“
Vzkypěl, zklidněl, pravil: „Chudák Klára..“
ramena se zachvěla mu v křeči
pohnutí.. pak volně, hrdě vyšel..
„Otče!..“ chtělo se mi plně vzkřiknout!!
„Otče!“ chtělo se mi sténat, vzlyknout,
ale slova stisk jsem rety svými
malomocnými, otrávenými.
Pláče zvuk se vrýval do večera,
bílá tvář v tom měkkém přítmí šera
odráží se.. vzpomínky žhnou, svítí..
S Bohem ty, již chtěl jsem ženou míti.
Zakalil bych navždy duše Tvojí
křišťál přiznáním.. To krásné ráno
lásky naší by pak poleptáno
navždy bylo v paměti. Sen zvadl.
Nezvíš však, že do bláta nám spadl.
S Bohem, Kláro, s Bohem ostrůvku ty
s štíhlou palmou, šumnou, útěšlivou
na modravých plochách oceanu...
s Bohem čistá.. s Bohem sne můj žití...
s Bohem ty, již chtěl jsem ženou míti!
A tak někdy vteřinový dotyk
přeorá v důsledcích řadu roků.
Povaha pak, zvolna měnívá se,
malomyslní a hořkne. Bytost moje
v základech svých byla otřesena,
že ne život můj jen úderem tím
zasažen byl, že též dívčí snění
nevysvětlený blesk náhle zžehl, –
vinou mou... Mou? Ano. Vinou mojí...
Žádal jsem o přesazení z Prahy,
ohlásil se náhle chorým, nutnost
změnit rychle okolí jsem podtrh,
přiložil lékařské vysvědčení
(pravdivé, neb jsem byl vskutku skleslým),
příjemcem jsem listů starou chůvu
označil, ohlásil náhlý odjezd.
Doma léčit... rozumíte... těžko.
Změny nápadné... na třídní pokoj
kliniky jsem chorob kožních dal se
zapsat diskretně. Vím, odvaha to;
vše je v nemoci té spoléháním
na osobní čestnost těch, již pod masku nám
mohli hlédnout v zoufanlivé chvíli.
Přec se našel pozděj’ v žití slimák
choulící se svého do diplomu,
který zradil důvěru mou klepem,
commis voyageur tajemstvími
patientů, jemuž vše říc značí
hodit sociálním postavením
při děsu, jejž budí taká nemoc –
vyloučit se z kruhů společnosti,
vpálit sobě před zraky svých známých
na čelo zlou pečeť malomocných.
Zrazen sám záludným’s někdy morem.
Zrada důvěry je vraždou skorem.
(Slyším, slyším.. „k dovršení všeho
vede nás v kliniku Janovského.“)
Drazí, drahé, vzácní, vzácné, čisté,
mnoho nejisto je; jedno jisté:
ochrání mne Jezus i Maria
od řádu pro pontifice et ecclesia.
Toť jediné neštěstí, jež by mne mohlo stihnout,
konečně doufám – i tomu se mohu vyhnout.
Ostatní stejno mi. Tak, jak teď rukou mávám,
šerem se stesků svých prosekávám
a vidím, co tak se prosekávám šerem,
cestu.. ne do Říma. K světlu. Jiným směrem.
K nejhmatnějšímu: – já – vede. V ně vpadám,
v minula dojmech po bolestech přítomna bádám,
rozsvěcuji temné, kdys světlé tak koutky,
dotýkám se kouzelnými proutky...
nečistých stěn.. A nejsem pokořen –
jsem prací tou truchliv a umořen.
Dnes jaro je.. Hledět bych v zeleň chtěl ven –
zrak můj jen dovnitř je obrácen,
jím rozžehám sebe, by ti, kdož jdou se mnou,
viděli dobře kdys cestu mi temnou.
„Věřte, příteli, mne dosud mrazí –
– ne o hrůzách příjičných snad chorob
hovořím – ne. O tom mrtvém stesku,
zarážlivém, cynickém i studném
duší prolomených proudem stoky.
Chodívali ke mně brzo choří –
(předstíral jsem pouze kožní nemoc..)
mezi ně jsem zašel. Zachvácených
tichým morem řada chorých byla.
O těch mluvím. Malé dítě vidím
s ranami, jež léčba vyrovnává,
jak po stromech důlky vyrovnává
zahradník – leč objeví se jinde:
muže beznosky. Odkrytou hrůze
nahou lopatku. Lebeční kosti
do křiva shltané zubem moru.
(Dědictví po chorém předkovi u děcka
zdravých rodičů.) Dar choré ženy
venkovanu, který nechápaje
nechal ran a po letech tu leží
s řadou hlíz. Nahoře na „krombholzce“
(nadačním studentském oddělení)
student-dítě s lues... oběť prvních hodů
Afroditiných... zlomená, smutná,
beznadějná, vyvržená oběť
z rodiny... To zoufanlivé oko
zapomenout nelze, vlhké, dětské,
neútěšné... První krok jej srazil
vyje v tůň a rozkopal mu ústa.
Půjde v život, jinak mysle, vidě,
ožehnutý v prudké svojí bídě.
Plaše hledíc, zrudlá v bílé tváři
běží chorá kolem jizby mojí...
Strůmek naběh jarní teprv mízou,
už jej uštk v návštěvě noční bourec.
Voják – děla ošetřovatelka.
Dívky dvě kol vpadlých vážných tváří
v koupelnu své prádlo odnášejí.
Slušné dívky. Komptoiristky to.
Milí jich – dí ošetřovatelka.
Anežka... devítileté dítě,
se zrakem číms náhle protrženým,
s čelem, v něm se divná vryla vráska,
choulící se s divným děsem v tváři
v chodby kout, když mužský zrak ji stihne.
Pána lup – dí ošetřovatelka.
Nikdy již se nerozsvítí radost,
dětská radost v roztržené duši...
Házej květů v ni, smích slunce padej
v duši tu... v ní syp se jásot dětí,
nezachyceno vše protrhlinou
oné chvíle propadne se k zemi,
pošlapou je dětské její botky
bez zájmu... neb ztraceno je dětství.
Anežko, blahoslavena budiž
a tvé jméno, mučednice malá,
říkáno buď s nesčetnými těmi,
jež jsou s tebou zašlapány k zemi. – –
Milci vroucích pohádek Vy jarních!
Tradiční housenky soldatesky!..
Na rtech bledých lehký úsměv máte.
Dáváte, co od žen přijímáte. – –
Vskutku divné, složité tak barvy
smutky krouží v tomto pavillonu...
Oh, jak šťastná v neštěstí je žena,
kterou C, vězení prostitutek,
nepojme v svou náruč... Nečistota,
hrůza, hnus; nač nanášet tu barvy.
Nebyl též jsem nikdy u ubohých,
z cizích dojmů znám jen příběh Fanny
a ten truchlý je... ach, tolik truchlý...
dojmy lékařů, již chodili sem
jako sekundáři s holí v ruce....
jako mezi zvěř, jež znenadání
skočit umí po zklidněné hlavě,
kterou krotí trestem nejhroznějším –
odepřením návštěv... Pouze slyšet o všem
značí otřes představ ženy, tvora – –
Ubohé! My ale klidně spíme
u mrtvol, jež tu se rozkládají,
dýka, jimiž my je zavraždili,
tlačí v bok nás, my ji necítíme,
mrtvol zčernalých těch nevidíme...
a krev hrozná crká v naše lože,
v kterém naše zdravé dítě dříme,
neprobuď je, minulosti, Bože....
my tě nevidíme, necítíme.
Také kdys v hodině rozechvění
milkou naší byla ta či ona. –
Oběť blouznění, večerů lásky,
slibů věrnosti, umdlení sladkých,
chvílí slabosti, touh tolik lidských...
sdupána je v žumpách luetických
s masem druhých v jednu cenu kaše...
Drsně mluvím ? Vím, ó dámo naše!...
Vám je možno leccos upravovat –
jinak choroby své regulovat.
Vás vykázat nesmí z hlučných ulic
v smrdutý chlév policistská tužka...
Vy jste slečna... ovšem... to je služka...
Rozdrásané silhouetty stromů
v namodralé mlze... Štíty domů
v tichu nehybném jarního rána...
stuhu řeky potaženou mlhou
s břehu na břeh v chumlech putující
do luk, do výše... Paprsek první
vystřelený z neviditelného
luku dosud kdesi na obzoru,
paprsek, jenž lehce dotýkaje
travin se a květů, subtilního
života vanem rozchvívaného,
rosou kříseného, zemí živeného,
přebíhá od mety z horizontu
ranní kraj, jenž tetelí se luzně
jako pod dotekem prstů milce –
slunce paprsek, kraj jarní, vonný
vidět, vidět... v ranním tichu slyšet
ptáků v listech rozespalý hovor..
říčky spěchající po oblázkách
naříkavý šum.. psa štěkot ze vsi..
tesknění krav vyváděných z chlévů,
život venkova, v nějž ráno padá
jarního dne.. proč tak po něm toužím..
Marně toužím.. Zda dovedu cítit?
Tak.. tak zdá se.. že, kdo bídu lidskou
tělem svým ssál, mnoho, mnoho strhal
strun, jež taká radost rozehrává
v tiché sonaty.. Strhaný smyčec
dotýká se ve vzlykavém skřeku
houslí zborcených.. I jiní trpí..
Možno radost mít? I jiní trpí..
V slehlých polích – smutné oči chrpy.
Hrůzy vědomí v dům se mnou přišlo,
hrůzy vědomí ven se mnou vyšlo.
Už jsem nebyl tím, jenž, šťasten, dýchal
radost muk, jenž ze předení města
chápal jen sentimentální tony
sdružené v slaďounké melodie.
V restaurantu jím... Přichází známý...
Jaksi nerad podávám mu ruku.
„Kdybys věděl,“ říkal jsem si v duchu,
„příteli...“ Sed... omylem chtěl píti
z mojí sklenky. Vrhl jsem se na něj.
Lekl se, vybuchl pak ve smích.
Co že na tom? „Ano... jak jste divný...
Vypravují o Vás, že prý nejste
nyní normální... Váš odjezd, milý...“
Pryč.. pryč odtud!.. Rozbrázděný myslí
kráčím, hledím ulicí, vše konám,
cítím jinak... Železný kruh trýzní
myšlénky mé, čelo, na němž jednou,
zanedbávám-li uštknuté své tělo,
koruna zasvítí Venušina.
Radost blyskne – zdusena je rázem
chmurným vědomím... To ťuká, ťuká
jako krůpěj v temeno tvé hlavy.
Duše šílí – chábne pak – a svadá,
neboť v témě krůpěj padá... padá...
Za dva dny, v nichž, rovnaje své věci
neviděl jsem krom své staré chůvy
člověka... jsem k presidentovi šel.
Kladl otázky mi po příčinách
žádosti.. po zdraví mém.. „Ty čivy...“
divným intimním mi pravil zvukem
hladě licous otcovský můj rádce.
Snad mi rozumí... snad ví... a jinak
na chorobu hledí bonvivantů...
snad mé neštěstí zná.. víří myslí.
Ale v dalším hovoru jsem viděl,
že by nutno bylo vymaniti
hlavu svoji z železného svoru,
na byt nemyslit, v němž řádí houba,
choré stěny zakrýti koberci
upěchovaného fatalismu...
„S cukrem kodein do čaje ráno...“
„Piji kakao...“ „Tož do kakaa.“
„Buďte zdráv!“ Ukončil vlídný hovor
šťasten radou svou. Nevěděl ovšem,
že auskultant, jemuž ruku tiskl,
k hrůzám žití leptavý klíč našel...
Myslil, tuším, dobrák – že mám kašel...
V těžkých ozvěnách hrůz ještě tona,
sám jsa odlesk sinavého světla
na polité sluncem Ferdinandce
den jsem před odjezdem potkal Kláru.
S přítelkyní šla, veselá, svěží,
smála švitorné se průvodkyni.
Oddychl jsem: „Dík!“ V tom však mne shlédla,
zbledla, zvážněla a chytila se
náhle zneklidněné družky svojí.
Hlavu zvedla, dlouze ke mně hlédla
a pak s družkou, s níž se třídou vedla,
zabočila volně v obchod kýsi. – –
Příteli.. ty víc rozladěný jsi,
nežli já byl. V krám jít po tom styku!
Čivy cvič. Vše děkujeme zvyku.
Čas popřej k úvahám při katastrofách velkých,
ten, kdo chtěl zoufat, zoufá v místech mělkých,
vylézá na břeh s těžkým bolem v hrudi,
ale vylézá přec. Neboť voda studí.
Osušit dá se... pak se pokřižuje,
bolu původce, to Tebe, však už nemiluje,
Je-li zbožná žena, za Tebe se pomodlí...
ale pak dost. Každý má rád pohodlí.
Noci prolkat ctí citlivou ženu,
každý pláč však škodí trochu teintu.
Přijdou jiní, zvyk je protržen –
ublížil jsi. A jsi zavržen.
Růžové dni mihnou naposledy
kolem se... jdeš... a jsi trochu bledý.
Čas dal ránu v nečisté Ti válce.
Ještě jiné ženy kvetou v dálce...
Ano... mlád jsem... Pochopuji, příteli můj, zcela,
mimo duše požadavky – požadavky těla...
Pod ty možno shrnout vše to neurčité,
čím v nás jaro dýchá, čím je léto syté,
čím je podzim krásný a proč bílá zima
jako krásná žena na poduškách dřímá...
Nechci ovšem thema pohnutlivé
v rozpravě té naší zádumčivé
v hovor klást... To na mysl mi přišlo,
když jsem přemýšlel, jak moje mládí
opustivší sen svůj v dálky vyšlo...
Mládí, mládí je jen schopnost touhy,
to jsem pomyslil, když v krajském městě
žil jsem měsíc jen. Mne ovšem zvali
prokazujíce mi vzácnou čest
na polévky a la reine a chřest,
s dámami jsem mluvil hodně plano,
zpíval jsem, když hrály na piano,
večer s chorem děv těch tatíků
nořil v maxla se i do cviku.
Dopoledne s rady jsem se bavil,
vína vliv jsem zase vínem navil,
a že nejsem vlastencem jen zpola,
vstoupil v klub jsem a i do Sokola.
Činil vše jsem s prudkou odvahou.
(Byl jsem také kousek za Prahou.)
Večer prázdníval jsem pokály,
skrytě užíval jsem jodkali,
neboť – k čertu – nelze míti dosti,
jak se zdálo mi, opatrnosti.
Ale lék jsem velmi klidně bral,
bez snů děsivých jsem dobře spal...
Moh’ jsem žít ten život hloupý, dlouhý –
ale mládí je zlá schopnost touhy...
Večer zas byl... místo Kláry jiná
zlomcovala duší mou. Tak zcela jinak, ovšem,
sílu citů těch a jejich bolestivost
určit dovedou různosti malé.
Jiný vlas... tvář jiná... jistá změna
vždycky je – leč facit: je to žena.
Večer zas... já v sadech ručku jímal,
v ruce volné verše své jsem třímal,
v rozdýchanou tvář zřel, oči rozevřené
mladé dívky. Zdálo se mi rázem,
nová krása mládí slétá na zem...
Schopnost touhy mládí je... a v žití
štěstím je ji v činy přetvořiti...
Ruce žhavé po ženě se vztáhly,
jak se její lokty po mně vzpřáhly,
roué vyskočil... Neb zmizel sad –
vidím pavillon, v něm sebe stát –
s ranou v ústech, v duši s těžkým mrakem,
dítě Anežku s protrhlým zrakem.
V panenkách těch všechno utone...
„Drahý!“ Nebojte se. „Ne – to ne.“
Skončme raděj. Snad mne pochopíte.
Z přemítání zlého návyku
zmnožil řad jsem neurastheniků.
Vím teď zkrátka, že je možno složit
touhy před děsem, jenž, jednou prožit,
dovede nás o vše oloupit,
káže svléci se – a odstoupit.
Byly chvíle, kdy jsem s trapným chvěním
klad své ruce k něžným rozuzlením –
cosi dělo mi: Tam zpět se ohlédni –
a já nerozepjal stužku poslední.
Mládí schopnost touhy, činu jen.
Čin můj byl již v touze otráven.
Ovšem... děl jsem... uzdraviti možno –
ano jisto je... Já v čistý zrak
pohledem svým, který tolik viděl,
silou muže nezřím. Naopak.
Cítím slabým se – Snad později
život vrátí vše. I naději...“
Potud známý můj. Mně jasno bylo více,
nežli ze slov jeho kdos by postih;
znal jsem z kavárny ho; účastnil se
všeho plaše, společenský nebyl,
dovolenou svou ve Vídni trávil
(kdež jsme též se spolu setkali zas
po letech – neb znali jsme se z Prahy).
Právě děl: „Zde ve Vídni se ztratím
se svou povahou... Je víc tu lidí,
veselej se žije, více se vidí,
zapomíná líp se žití hnus
a že náš je chorý habitus.
Na venkově znám jen v průvodu
druhů svých chýlit se v hospodu
a tam nad sklenkou a nad doutníky
přestavovat základ politiky.
Vídeň hřeje mne, jak Praha hřála –
ta mne ale také mnoho stála.“
Banálním byl jeho hovor zase..
Vnitřní město září. Jdeme Kärtnerstrasse.
V slunci svítilen od střechy v asfalt
dlažby vše je hlučný chodců rej,
povozů lesk, výkladce – i ženy,
jež tu brousí, jak je obyčej.
Trou se zvolna a nad mnohým vrakem
mužů rozžehují světlo zrakem
šlehajícím z vonných závojů...
I ten vrak má trochu nábojů,
deštěm sklamání navlhlé, brachu,
zmoklé skladiště, v němž trochu prachu.
Úkol dívek těch je, s chutí nevalnou
připravovat oběť zápalnou...
i v ruinu někdy neblahou
vrhat jiskru s jistou námahou.
Mnohá z žen před rokem v páži hocha
lítostivě, dlouze plakala.
„Hin ist hin, verloren ist verloren...“
Žena je už k tomu, aby lákala.
Oblecte svěží roucha, ženichy čekejte,
nad „štěstím ztraceným“ svým tak neplakejte,
kdo milovat chce, nechce plakati
a za pláč, děvčata, se neplatí.
Tak jdeme, jdem... Sykot se sladký chvílí
k sluchu nám krade. Běda, kdo se zmýlí.
Upadly květy. Už se nezvedly.
Jdem on i já... životem pobledlí.
Mladosti sladká... Vše, co rozchvět ještě
dovede duši v chvíli nestřežené:
rozbité linie; zlomené oko
zoufáním dlouhým suché, nezrosené;
života marného a neplodného stesk,
úrodu mladých snů sprahnuvší žlutý blesk –
ten v tebe nevnáším. Však touhu, touhu zlou,
nezkrocenou, divou a vášnivou
po jasných obzorech a písních vroucích, klidných,
po rozzářených dnech a po večerech vlídných,
v nichž ztrácet možno je vědomí těžké zcela
o ráně do duše a o pohaně těla...
Tak zcela jinak žít...
Za pluhem života svým pevným krokem jít,
pozdravit chvílemi své druhy na obzoru,
se zdraví vědomím pohlížet v příští zoru
a doma se ženou po dlouhém polibku
se nad dítěte sklonit kolíbku.
(Sentimentální chlap!) Nu ovšem.. ovšem.. jsem.
A nemusil jsem být... To vinou můj je cit...
to nezavinil já – to nezavinil rapír...
Vše zoubek zavinil – bělostný jako papír...