ZAS VE VIDĚNÍ PROROCKÉM noc šeptá slova neznámá,
šum stromů, tisíc jazyků, je opakuje nad náma:
jak nad zrcadla kouzelná se k tichým vodám naklání,
z nichž tisíc očí plá jí vstříc jak v nadpozemském usmání.
Na černých loukách slzami jak setbou záře osetých
sní panny dvora našeho o sestrách vinou zakletých,
soucitnou rukou andělů v kající roucha oděných
a v samotách své bolesti žárlivým sluncem střežených.
Ční města, valy zřícenin na opuštěných ostrovech,
motýli s smrti znamením se chvějí na všech hřbitovech;
však vodotrysky vonných šťáv ve květech hudba hrá
a v krvi opojení tajemné jak v hroznech víno zrá.
Ať sladce dřímou bratří mí v svatebních ložích nadějí
a ztroskotaní na březích ať dřímou ještě sladčeji:
noc ve svém snění uslyší, jak šeptá v řeči neznámé,
že míle každou minutou do moře světla padáme.