Velkonoce! Svátky! Jaro za vraty –
však se na ně těšil chudý, bohatý.
Teplo je a ticho – milé odpoledne,
a kam s modra nebe mladé slunko hlédne,
všady nový život pučí na pospěch.
Za den, za hodinu na lukách se zvedne
na tisíce květů, cítíš vonný dech?
Vrby kolem řeky kočičky si nesou,
v borkách křivé sosny pomaloučku třesou
jehličí své staré na omladlý mech.
K životu se hlásí, co jen může, směle,
na zdi netřesk bují, bříza na kostele,
na parkáně pučí děkanovy štěpy
a na rynku trávník mezi dlážděním. –
Vlaštovky už taky hnízdečka si lepí
pod římsy a krovy s divným uměním. –
„Mohli bychom jíti!“ pan lékárník praví,
vlásenku si rovná, sem i tam ji staví,
krajkový mu límec strmí pod bradu,
hedvábný se cůpek kývá pozadu.
Milostivá paní tiskne zoubky ve rty,
div se pláče zdrží – však to nejsou žerty,
statných zdravých ňader jarobujný květ
jako do vězení vtěsnat pod korset! –
Panna Klára – Bože! Andělíček s nebe,
v obroučky a stužky sevřela už sebe,
„mušku“ lepí na tvář – divnou okrasu –
jemný zlatý pudr sype do vlasů,
na šíj, na ramena a za ňadra taky,
vždyť i tam se vetrou ošemetné zraky.
Krásná! – Na podpatku sem i tam se točí,
nedočkavost hledí z blankytných jí očí.
„Ale mamá!“ šeptá, „pojďme, pojďme již!“
(Milostpaní matce právě na neštěstí
tkanička se trhá – kříž to věru, kříž!)
Panna Klára oknem patří na náměstí. –
Pod podloubím jaký veselý je shon!
Hle, u „černé růže“ teď se zjevil on!
Zarděla se Klára, očka jen jí září,
šťastný úsměv přelét’ po hezounké tváři,
zahlédl ji také! V sladkém pohnutí
zří od „černé růže“ k „bílé labuti“,
tiskne k srdci ruce – možná vzdechy tlumí,
však mu třeba z dálky milá porozumí!
Oblétat ji počal jakýs blahý sen,
ale rozplašil jej papá zamračen:
„Proč se mladý Bláha do oken nám dívá?“
hučí – povážlivě při tom hlavou kývá.
„Hejsek nerozvážný! Stále si jen škodí,
páchne revolucí, bez vlásenky chodí!“
Stužky upevněny, milostivá září!
„Hotovo!“ dí s pýchou a s planoucí tváří,
mužíčka se táže: „Viď, že mi to sluší?“
Popleskal jí plece, řekl: „Na mou duši!“
Vybrali se z domu. Venku ruch a rej!
Je to jarní slunko přec jen čaroděj,
nejen z městské dlažby trávník vyvolalo,
ale lichotnými svými pohledy
také z teplých domů pány sousedy.
„Aj, vy jdete taky? Což pak se to stalo?“
vesele a hlučně kol se ozývalo,
hluboko se kloní pudrované hlavy:
„Dej vám Pánbůh zdraví!“
Tabatěrky v rukou lesknou se a chřestí:
„Půjdem’ tedy spolu! Věru, jaké štěstí!“
Soused od „tří kaprů“, soused od „jelena“,
mistr Hytych, pekař (že ho pustí žena!),
starý Kadeřávek a pan důchodní,
muži velevážní, muži ctihodní.
Pan lékárník tiskne každému z nich ruku.
„Za baštu?“ – „Kam jinam?“ – „Dnes tam bude hluku!“
Napřed milostivá kráčí s pannou dcerou,
za nimi se páni pomaličku berou.
Po dřevěném mostě přes hlubokou řeku
spěchá lid všech stavů a každého věku –
a to mladé slunko, které s nebe září,
úsměv vyvolalo v každé lidské tváři.
Jaká směs to pestrá! Drobotina hbitá
pod nohy se plete, běží, jen se kmitá.
Děvčátka tu zlatem i očkama svítí,
hejskové se slepě po jich stopě řítí.
Suchý kantor Ptáček též se zamih’ kolem,
hluboko se klaní, s nevýslovným bolem
k nebi oči zvedá, s němou výčitkou
povážlivě kývá moudrou hlavičkou.
Pan lékárník k němu milostivě praví:
„Zdráv pan kantor? Zdráv je?“ – „Což je, prosím, zdraví!
Zdravému se jídla chce jen neustále!“ – –
Ale lidu proud jej odnesl už dále.
Hle, občanských cností jde tu pravý vzor,
městský rada Josef Ignác Arator.
Trochu starý panic, ale posud statný
a ve službách obce horlivý a platný.
Panictví mu věru velice jde k duhu,
hladký je a čistý jako od soustruhu.
„Také stejnou cestou?“ Hluboko se klaní,
líbá obě ručky vzácné milostpaní,
zarděl se pak – cosi bláhového řek’ –
a políbil Klárce drobný malíček.
V zadu politiku vážní páni vedou.
Pan důchodní pozved’ stříbrem kutou hůl:
„Jářku, ve Francii divné pikle předou,
král je rebelantům jako v očích sůl –
hrají o korunu – o korunu, víte?“
Hluchý mistr pekař vzdych’ si: „Gotbehýte!“
Lékárník se ozval: „Císaře je škoda!
Tak ten lidský život prchá jako voda.
Škoda nebožtíka!“ – „Škoda!“ – „Škoda!“ –„Škoda!“
„Však tu mohl třeba ještě dlouho být!“
„Kterak?“ – „Jesuité!“ – „Snad ne?“ – „Jedem, víte?“
„Co?“ – „Jak?“ – „Já to říkal!“ – „Vskutku?“ –„Gotbehýte!“ –
„Ale o tom raděj’ ani nemluvit.“
Soused od „tří kaprů“ Matyáš Mach praví:
„Dobrý byl to vladař, nutno čest mu vzdát,
jen nám neměl zrušit starý magistrát!“
A ti druzí rychle sestrkují hlavy:
„Aj, pan Matěj chtěl se primátorem stát?“ –
„Purkmistrovský úřad? – Nic to už teď není,
nedbá na čest města, nedbá na dláždění.
Tak jsme přišli na vždy o dědičná práva!“ –
„Pan Matěj se také rebelantem stává?“
Přešli most a cestou po skalách se dali.
Pode skalou Labe siné proudy valí,
klepou mlýnská kola, hučí jez a šumí,
a královské město za řekou se zvedá,
kdožkoliv je shlédne, marně povzdech tlumí:
„Ať podobné krásy člověk světem hledá!“
Pan Mach jenom chtěl si na skeptika hrát:
„Kdyby tam byl aspoň jiný magistrát!“ –
Písčitá teď cesta vede s pahorku,
cíl už nedaleko. – Přes pole i lada
rovně předbíhá se klusem chasa mladá:
O groš! Kdo z nich dříve bude u borků? –
Shon a rej a vřava, šumot neustálý.
Na neplodném svahu vyhloubeny „vály“
a po nich se koulí pestrá vajíčka –
vyhraje to, které dál se dokutálí. –
Ale mládež u hry dlouho nevyčká.
Jak veverky hbitě v borkách rozběhla se.
Tito míčem hází, ti se honí zase,
a „pomlázky“ svižné kmitají se vzduchem.
Vonným stínem lesa v tom se ozvaly
cimbály a dudy, housle, píšťaly.
Kdo je mladý, tančí. – A kdo trpí suchem,
napěněné džbánky nalezne tu snadno
a ve chládku může dobývat se na dno.
U korbele kroužkem – také z toho cechu –
sousedé si lehli do kyprého mechu.
Dámy hlouběji však vedl v temný bor
švarný panic Josef Ignác Arator.
Rytíř, jakých málo – na vše připravený,
zná on každý rozmar, jaký mají ženy.
Dovedl si získat paní Rozy vděk
za kytičku vonnou modrých fialek.
A sotva že Klárka šeptla paní máti:
„Míč kdybychom měli, mohli bychom hráti!“
poklonil se dvorně, k službám hotový,
s míčem vytasil se – odkud? – Kdož to ví!
Maminka se pýří: „Jsem už na hry stará!“
Zašeptal jí v ouško: „Jako růže z jara!“
Pohrozila prstem a s nevinnou tváří
vší silou mu stiskla ruku potají.
Míč už lítá, skáče, milostpaní září,
obroučky a stužky jen jen pukají.
Josef Ignác stále ke Klárce se točí,
ale paní matka nepouští jej s očí.
Rozjařený míčem po dcerušce hází –
Klárka uhnula se. Do hustého mlází
daleko míč letí. Děvče nelení –
rozběhlo se za ním, rozhrnuje křoví,
nahýbá se pro míč, po mechu jej loví
a najednou celé mizí v zeleni. – –
Přešla chvilka – druhá – o Kláře ni slechu. –
Josef Ignác už se neubránil vzdechu:
„Panna zabloudila, třeba hledati!“
Paní matka šeptla jako na potěchu:
„Ach, zůstaňte u mne – však se neztratí!
Počkejme tu spolu – –“ pomalu se blíží –
„počkejme tu spolu, je zde krásně tak!“
Pan rada se chvěje, cosi hruď mu tíží
a před paní Rozou plaše klopí zrak.
„Přece“ – praví – „přece podívám se za ní –“
za ruku jej chtěla chytit milostpaní –
jako had se vysmek’, zvolna ustupuje –
ona skokem za ním. – Ztratil ducha rek,
před planoucí družkou dal se na útěk.
Sklopil hlavu – běží – větve rozhrnuje,
klobouček mu spadl, v ruce si jej nese,
na hlavě se žlutá vlásenka mu třese.
Za ním milostpaní stále blíž a blíž –
na rameni cítil její ruku již.
A v tom jakás větev křivá nakloněná
vlásenku mu strhla. – Bože, jaká změna!
Pod ní lebka holá, hladká jako led,
šedivý jen vlásek tu a tam se chvěje.
Paní Roza vzkřikla: „Běda! Co se děje!“
Za hlavu se chytil, zastavil se, zbled’
a sepjaté ruce k milostpaní zved’.
Ona hněvem vzplála. „Vari!“ křičí, „vari!
Hle, jaký je starý! negalantně starý!“
A on holou lebku kloboučkem jen skrývá.
Rozprchli se oba na opačné strany,
sotva lehká stopa v kyprém mechu zbývá,
a vlásenka žlutá na sněti se kývá.
Ale Klára? Pro míč pestře malovaný
divokým se houštím sama prodírala,
a míč kotálel se stále dál a dál,
jak by kouzla jakás ku předu jej hnala,
právě tam, kde – divno! – mladý Bláha stál.
Rozpustile před ní náruč otevírá,
Klára vyhýbá se, hněvá se a vzpírá,
ale za chvilku se ve smích mění vzdor.
Kolem pusto. Nikde živé duše není,
nikdo neuvidí plaché políbení,
nikdo nezaslechne sladký rozhovor.
„Ty!“ děvčátko hrozí, „jak jsi pošetilý,
a já žalem hynu, omrzel mne svět,
víš-li pak, že bude už mi šestnáct let?
Dávno, jistě dávno svoji bychom byli,
tatínek by sotva odepřel,
rozumu jen trochu kdybys přece měl!“
„Já!“ hoch rozesmál se, „ty bys pykat měla,
sama připravila’s o rozum mne zcela!“
Děvčátko se durdí: „Pohleď na svou hlavu,
bez vlásenky chodíš proti všemu mravu!“
Načechral si svoje černé bujné vlasy.
„Že se ti tak líbím, druhdy říkala jsi!“
Div že neplakala. „Ale moudří lidi
rebelanta v tobě, neznaboha vidí!“
Políbením zavřel ústa děvčeti –
a jak dál se berou v těsném objetí
po měkounkém mechu, zelenavým borem,
vidí: s borovice – pravý div to skorem! –
vlásenka se žlutá houpá na sněti.
Hedvábný cop dlouhý sem i tam se kývá – –
S obdivem i s plesem děvčátko se dívá:
„Ejhle, jak se stará o nás Pánbůh sám!
Jaké divné plody městské mají lesy!“
A miláčku svému na hrdlo se věsí:
„Trochu blíž se nakloň, ať tě zulíbám!“ –
Ovoce to divné utrhla si hbitě
a hoch jen se usmál trochu rozpačitě,
když dvě ručky malé, hebounké a milé
k jeho mladé hlavě, vzdorné, zarputilé
připevnily prvně vlásenku a cop.
Ale jaké blaho pocítil pak v duši,
když mu šeptem řekla: „Hezky ti to sluší!“
Zcela jiným – lepším stal se od těch dob.
A když k panu otci doprovázel dceru,
pan lékárník dumal: „Švarný hoch to věru
a jak ku podivu vážně hledí dnes!“
Nahlas pochválil jej soused od „jelena“,
důchodní mu klepal: „Brávo!“ na ramena,
a pan Mach mu nadšen do náruče kles’.
„Tak, můj hochu!“ praví, „stále ostrým krokem
ku předu se berme rovně za pokrokem!
Nechať zatemnělci pokroku se brání,
nebude přec marno naše namáhání.
Až jen městské rady jednou dobudeme,
pak – nu, potom řeknem’, co provésti chceme.
Proto: Jenom směle! Jistě zvítězíte!“
Mistr Hytych vzdechl a řek’: „Gotbehýte!“
Ale blízko večer – už se hlásí chladem,
a růžové mráčky plují nad západem.
Z borků, kde se stmívá, všechno domů spěje,
jako když se z úlů včely vyrojí.
Pod návalem lidu starý most se chvěje,
purkmistr však, dobrák, doufá v pokoji:
„Pán Bůh dá, že dnes to ještě přestojí!“
A kdo v Boha věří, nikdy nezahyne.
Západ hoří. Labem krev i zlato plyne.
Na planoucím nebi ostře rýsuje se
minulosti šerý zkamenělý stín,
kostel, nade městem vzrostlý do výšin.
Doposavad odlesk červánků se třese
v oknech starých domů. Pod podloubím však
rostou černé stíny, houstnou na soumrak –
„Hle, kterak se stmívá! Dobrou noc již tedy!“
lékárník se loučí vřele se sousedy. –
„Dobrou noc!“ zní kolem, „byl to pěkný den!“ –
Starý Kadeřávek divně rozjařen
šeptá paní Roze: „Jářku, sladce sněte,
ať se vám zdá o mně – totiž – jestli chcete – –“
Sousedka však trpce usmála se jen. –
Za pilířem těžkým ve příhodnou chvíli
blíž a blíže k sobě stíny dva se chýlí.
„Dobrou noc, má perlo! Klárko! Duše zlatá!“ –
„S Bohem!“ – U „labutě“ zavřela se vrata. –
Setmělo se rychle. Po obloze tmavé
zaleskly se hvězdy drobné, třepetavé.
Ticho – noc se blíží, něma jako hrob.
A sousedé vážní ke spánku se strojí,
na hřebíček věsí u postele svoji
vlásenku a cop.