Pohádka.

Karel Leger

Za vrcholky lesů, labských doubravin slunéčko se chýlí. Mlhami a chladem se hlásí večer, – temný táhne stín přes omšené skály, nad rozpadlým hradem. Borovice stojí po vysokém valu černy, nepohnuty, v tesknotě a žalu. Pod náspem tam v šeru rudý oheň plane, jiskry vyletují, a kam vítr vane, po zemi se válí těžký čpavý dým. V kotlích nad ohništěm varem klokotným kypí to a šumí, přelévá se pěna. – Sedí sivá baba k ohni nakloněna, divná robí kouzla, divná mluví slova: Noc již tu a práce ještě nehotova! Znova počnu, znova! Plaménky vzlétnou, výše se plazí, však se chvěju zimou, u srdce mne mrazí. Výše! výše! výše! Nechať nový život z plamenů těch dýše! V kotli vře to divě. V pekelném tak žáru ječí smutné duše. Vzdechy tlumené a zas hadí sykot slyšet z plamene. Přes kraj pěna stříká a mění se v páru, nad ohněm se sráží, hlavu ovijí, čarovná mne vůně dusí, opíjí Ha! krev čerstvou čichám, jakby tryskla z rány! Však ji také cítí havrani i vrány, ozvali se houfem v rumech pusté brány. Přiletují blíže, níž a níže!“ – Ptá se starý havran: „Jaký nápoj kletý kypí dnes to zase v kotlích paní tety?“ Aj, kmotránku černý, nápoj čarodějný, na celičkém světě sotva najdeš stejný! Živá voda tady, mrtvá voda tam, bez klamu a šalby, žádný modní klam! Pokrop mrtvou vodou údy usekané, hned přirostou k tělu. Jak jen krůpěj skane, sťatá hlava k tělu připojí se zas, květ zlomený k růži, k stéblu spadlý klas. – Chladné, mrtvé tělo pokrop živou vodou, zvítězí moc kouzla jistě nad přírodou. Zdráv umrlec vstane, třeba byl v zemi, ba oživne divem každý kámen němý. A kdo jenom smočí v této šťávě ret, omládne v chvíli o padesát let!“ – Havrani jen vážně hlavou zavrtěli: Nu, to bychom jednou také vidět chtěli!“ Starý havran pravil: „Oh, kmotřičko zlatá, věřím, že co tvrdíš, všechno pravda svatá. O mrtvole jedné nedaleko vím, dovol, o zázraky se pokusím. Je to celý národ. Znáš ho! S hrdým čelem chodíval on světem. (Létali jsme s ním po bojištích mnohých). Zhynul v boji smělém a teď jenom hady živí vlastním tělem. Vrahové jej lití rozsápali v kusy. – Krůpěj vody živé, čarodějko, dej a on na vzdor vrahům znova vstáti musí!“ Sešklebila baba zvadlý obličej: Milý brachu!“ řekla, „čeho žádáš, měj! Z obou kotlů vzíti vzácný mok ten smíte, ale pozor, pravím, se nezmýlíte!“ – A jak čarodějka jenom dovolí, do zobáků vody nabírali ptáci a již těžkým letem v daleku se ztrácí. – U chladné se všichni slétli mrtvoly. Leží mrtvý národ, údy rozmetány, srdce vytrženo, všude zejí rány. Milosrdní ptáci kropí živou vodou, zvítězí to kouzlo jistě nad přírodou! Aj, ba věru, divy! Život se jeví, se mrtvé údy hnuly dokola. Vstane sťatá hlava, kde je, ještě neví, ale novým ohněm pohled plápolá. Jazyk řeči nabyl, hovořit se učí, ale v každém slově kus cizoty zvučí. Pozvedly se ruce, pěstě zatínají, oh, ty ještě nyní dobře bít se znají! Čarodějná síla nohy k běhu pudí, prudce bije srdce, vytržené z hrudi. Kouzlo přemohlo tu smrti dlouhý sen. – Ožily nohy, ruce, hlava, ústa, – – ale žádný z údů k tělu nepřirůstá. Každý díl tu žije, pro sebe však jen a tak jako cizí neznají se ani! – Učená se hlava koulí do ústraní, ruka pravá s levou do boje se dává a pěsť zaťatá se o pěsť roztřískává. A ty nohy, hleďte! přepodivná věc: jedna na Rus měří, druhá do Němec! Bezhlavý trup kamsi bez cíle se valí. – – – Zděsili se ptáci, do křiku se dali, obletují plaše živou mrtvolu. Běda, běda, běda! my jsme zapomněli, mrtvou vodou dříve kropiti jsme měli, aby údy s tělem srostly pospolu!“ A jak řekli, činí, – hned se práce chopí, mrtvou vodou údy i to tělo kropí. A hle, divy, divy! Jak jen krůpěj skane, k tělu přirůstají údy rozmetané. Ku ramenu ruka, k hrdlu hlava sťatá, – na hrdle ni známky po sekyře kata, – na rozrytých prsou zhojily se rány! Hledí na div ptáci, havrani i vrány. – Leží, leží tělo, celé, krásné, bílé, bez jediné jízvy, v plné mladé síle. Tělo celé, svěží, alebez života, bez ducha a krve, tělomrtvá hmota. Starý havran vykřik’: „Pěkné! Ale škoda, že nám nyní zaseschází živá voda!“

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

šachta, havíř, horník, kovkop, uhelný, továrna, uhlí, štola, zemník, dělnický

296. báseň z celkových 362

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. ZÁPAD. (Alois Škampa)
  2. Rudé pece. (Alfons Breska)
  3. XLV. ČERNÉ HODINY (František Leubner)
  4. NAD KRBEM (Rudolf Illový)
  5. I. Hloub a výš. (Jaroslav Vrchlický)
  6. NOC PRÁCE (Antonín Sova)
  7. CESTA NA VALDEK. (Jaroslav Vrchlický)
  8. ZPRAHLÁ HORA. (Irma Geisslová)
  9. Sever. (František Cajthaml-Liberté)
  10. V NOCI PRVNÍHO MÁJE. (Josef Svatopluk Machar)