Jak smutně v krbu Meluzina kvílí
a venku déšť a bahno místo země!
Nám souzeno je zemřít dlouhou chvílí. –
Má žínka mladá přisedla si ke mně
a slíčnou hlavu kloní v resignaci.
Po chvílkách vstává, oknem v dálku hledne,
ke tmavým mrakům modré oko zvedne
a s povzdechem se na pohovku vrací.
Tak bez myšlének, mlčky, v polosnění
tu živoříme, světem zapomněni.
Náš bílý dvůr jak ostrov v širém moři,
jejž plavec vždycky mine na své pouti,
nad černá pole ze zahrad se noří,
a kam jen může oko dohlédnouti,
vše pusto, prázdno, zahaleno mračny.
Tu a tam ještě tráva žloutne v poli
a podél cesty někdy havran lačný
z brázd vyletí a sedá na topoly. –
A žena vzdychá z hloubi srdce svého:
„Kéž bůh nám pošle hosta jediného!“
A zase hledí na široká lada. –
Jak lituji tě, moje žínko mladá!
Teď zahrál úsměv kolem jejích rtíků.
„Kdos jede k nám!“ tak s jásotem mi hlásá
a před zrcadlem stojí v okamžiku.
„Hle, kočár, kočár a v něm naše spása!“ –
Já zatím hádám, kdo to bude asi? –
Dva sousedé a mladý přítel z města.
„Ach, vítejte nám! Jaká byla cesta?“ –
a strašnou kletbu šleme na počasí. –
„Jste unaveni?“ – „Nebýt toho deště.“ –
„A jak se vede drahé vaší paní?“
a přítel z města hluboko se klaní. –
Sta otázek se vyrojilo ještě,
až na konec nás žena volá k stolu.
Při druhém šálku černé, vonné kávy
se posmíváme všemu světobolu
a žvaníme hned o vavřínech slávy,
hned o chroustech a české politice,
s úsměvem blaha kávu srkajíce.
Však přece nám tu ještě něco schází!
Ó, karty, karty, jaké čáry znáte?
krev línou v ňadrech mžikem rozhříváte!
Nechť svatoušek si po nich kletbou hází,
my s nadšením jen vždycky sáhnem pro ně.
A nad taroky mlčky hlavu kloně,
na všechno kolem ihned zapomenu.
U okna zatím přítel moji ženu
svým vtipem bystrým znamenitě baví. – –
Ha, ultimo! – Nuž vítězi buď sláva!
A dříve, než jsme sobě pomyslili,
juž večer tu a přítel kvapně vstává.
„Je pozdě, – půjdem!“ trochu divně praví.
Já marně prosím: „Zůstaň ještě chvíli!“ –
Již odcházejí, – nuže: „na shledanou!“
A s mojí žínkou samotni jsme zase.
Já ptám se jí, dnes jak že bavila se,
a potutelně její očka planou,
když v usmívání šeptem odpovídá:
„Jak moudrým manžel, který ženu hlídá!
Tvůj přítel z města celé odpoledne
mně vyznával jen svoji lásku vřelou
a za stisknutí mojí ruky jedné
chtěl život dát i ztratit duši celou!“ –
Já zulíbám jí za trest ručky obě:
„Kdo, moje drahá, odolal by tobě?“ –