Pohádka.
Hle, tmí se, táhnou stíny šedé
a dne už jenom na krátku...
„Tak pojď už, slyšíš? dědeDěde! dědeDěde!
vždyťVždyť slíbil jsi nám pohádku.“
– Ach, pohádku, mé děti zlaté,
má pamět málo zachytí,
už jedna se mi s druhou mate
a nevím, kterak počíti.
„Ty’s přece slíbil!“ – Nu, tak tedy,
sem na klín pojď, ty’s dobrý kluk,
a jsi tak jak tvůj otec bledý,
tak poslouchej už – ani muk!
Vlas po otci máš – jak ti sluší!
teďTeď seď a zde se ruky chyť –
nu, byl to dělník s celou duší...
„Já taky budu, děde, viď?“
56
– Ty? Inu budeš. – Dědek ztichl
a jak když tvář mu zkamení,
jen potichu si nějak vzdychl
a v dlouhém trval mlčení.
„Tak pohádku už!“ – Hned ji povím,
jen nedočkavým nebýti,
on též chtěl svět mít ihned novým
a to jde, dítě, o žití. –
„A, děde, co ta divá žena
a jak syn v kraj šel daleký?“
– Tři rány v prsa nasazená
a odešel nám na věky! –
„Tak pohádku!“ – Ach, vskutku, vskutku,
však na jinou již není klid,
je zítra dušiček, den smutku,
já chci se s vámi pomodlit...
57