SMUTEK HMOTY

Otokar Březina

SMUTEK HMOTY
Sem nikdo z živých nezbloudí. Jen vzkříšen zraky mými vstal smutek těchto míst a kroky bázní ztlumenými, by bratří neviditelných ze spánku nevyrušil, mi vyšel naproti. (Jich oddech rythmický jsem tušil, jak v tvář mi zavál, ledový, a v světel žhavém vření se jíní chytal jehlami na vegetace snění.) A vzlykem dychtivým sem Vody z dálky zazvonily, jak nesčíslné rty by žíznivě se naklonily a pily z hořkých pramenů. A nové za nimi a třetí, jediným létem vypráhlé, bez nasycení, po staletí. Žal stromů, resignovaný, v mou duši z hloubky vydech’ o smutku hmoty hovořil a lethargických klidech, kde světel vlákna hedvábná pro svatební šat žití zem spřádá černýma a svráskalýma rukama a nítí svůj oheň, zvolna hasnoucí, Vestálka zadumčivá. Zpěv sester, mrtvých před věky, jejž doprovodem zpívá, bez echa letí věčností a v jeho rythmu tíži, zrcadle magickém, se zjevy přivolaných duchů zhlíží. [18]

Básně v knize Stavitelé chrámu: