TĚLO

Otokar Březina

TĚLO
Řekni mi, duše má, (z daleka jsi se vrátila) koho jsi na zemi potkala, viděla, ztratila? Z hlubin se hudba ozvala, sněžení ledových hvězd, zachvění etherných retů: Jitra, poledne, průvody květů. Jitra má bloudila v mystickém osení cestami prvních sedmikrás. Chvíle jak rosa se jiskřily v zeleni, stvol každý, jak by právě z něj odlétli tajemní ptáci, se třás’: a jak by ve slunci nejdražší kadidlo hořelo, azurným dýmem pokrylo ostatní světy a vůněmi nás. Od solných jezer se poledne blížila; žhavostí blankytů všemu, co zemřelo, let jejich zazvonil hranami; křídla svá fosforná po celém obzoru k zenitu prostřela nad námi. Kam jejich stíny se složily, zraky se v umdlení zavřely, krev jako výheň metala reflexy v nejčistších snech: mučící palčivost uprostřed věčnosti štěstí, nebeské město v plamenech. Květy jsem viděla: držely kalichy do slunce rozvité jak panny své lampy, zlatými oleji nalité; a v lampách ohně se ve větru vlnily, temněly, nítily, na cestu tajemné rozkoše svítily. [24] Řekni mi, duše má, kam jitra tvá zbloudila, poledne odlétla, bohatství květů jak odkvetla? Jitra má zkvétají přede mnou v růžích, jež nevadnou; poledne v hnízdo své do slunce odlétla, se sluncem zapadnou; a květy mé v tázavém pohledu zraků mých nemocí zemřely záhadnou. [25]

Básně v knize Stavitelé chrámu: