Umřela dcera
V půlnoci včera,
Pro ni si v celé vsi
Mládenci vedou.
Což je vám, mládenci,
Pro pannu ve věnci
Na marách bledou?
Ale kdo potěší
V bolesti nejtěžší
Matičku ztrápenou
Pro dceru ztracenou?
Zvoní hrana, co to bude?
Panně k hrobu zvoník hude.
Ticho všude, odzvonili,
Do hrobu ji sprovodili
Panny bílé ve věnci,
S rozmarínou mládenci.
„Ach! moje srdéčko!
Má zlatá děvečko!
Cos mi to učinila,
Že jsi mne opustila?
Jediné na zemi
Nad statky nad všemi
Bylas mi potěšení –
Ach! už tě více není!
Kdybych já věděla,
Že bych ti prospěla,
Že bych tě zbudila:
Ráda bych pro tebe
Vlastní krev cedila.
Kdybych já věděla,
Že bych ti prospěla,
Rukama vlastníma
V zemi bych hrabala,
Vlastníma očima
Hlínu ta ztrnulou,
Plačíc, bych zmákala!
Ach! vy tmavé stěny,
Bez oken, bez dveří,
Vraťte zas mateři
Poklad drahocenný!
Ach dcero, dceruško!
Má zlatá děvuško!
Poslyš, co matka dí;
Země tě zachladí,
Snad jsi už celičká
Od paty do líčka
Vše všudy oznobena!
Vrať se k své mateři,
Polož se do peří
Do teplé světničky;
Pak-li nevrátíš,
Tělo své matičky
Do hrobu sklátíš!“
Vichřice zavěje,
Země se zachvěje,
Do kořan dvéře;
A z noci šedé
Se dítě bledé
K matičce béře.
Ku kamínkám na lavici,
U matičky na pravici
Dceruška se posadí,
Matička ji pohladí.
„Ach jak jsi studená,
Dceruško milená!
Pověz mi, jak se tam máš,
Ještě-li matičku znáš?“
Sedí, sedí bez hnutí,
Beze slova ceknutí.
První den tak seděla,
Ani slova neděla.
„Jdi, dceruško, v tu dobu
Vrať se zase do hrobu!“
Sedí, sedí bez hnutí,
Beze slova ceknutí.
Druhý den tak seděla,
Ani slova neděla.
„Jdi, dceruško, v tu dobu
Vrať se zase do hrobu!“
Sedí, sedí bez hnutí,
Beze slova ceknutí.
Třetí den tak seděla,
Ani slova neděla.
„Jdi, dceruško, v tu dobu
Vrať se zase do hrobu!“
Sedí, sedí bez ruchu –
„Žehnám tebe! pryč duchu!!“
Rarach z krbu: chuchuchu!
Matička u kněze sedí
A si dobré rady hledí;
Když se domů vrátila,
Svátečně se strojila.5)
„„Kam, matičko, půjdete,
Že nový šat béřete?““
„Na veselku, dcero má!“ –
„„Kdo si koho vzíti má?““ –
„Sestřenici bratranec!“ –
„„Matičko, to může býti!““ –
„Ty tu také můžeš dlíti!“ –
Matka zas u kněze sedí
A si dobré rady hledí;
Zas se domů vrátila,
Svátečně se strojila.
„„Kam, matičko, půjdete,
Že nový šat béřete?““
„Na veselku, dcero má!“ –
„„Kdo si koho vzíti má?““ –
„Bratr sestru, dcero má!“
„„Matičko, to může býti!““ –
„Ty tu také můžeš dlíti!“ –
Matka zas u kněze sedí
A si dobré rady hledí;
Zas se domů vrátila,
Svátečně se strojila.
„„Kam, matičko, půjdete,
Že nový šat béřete?““
„Na veselku, dcero má!“ –
„„Kdo si koho vzíti má?““ –
„Kmotr kmotru, dcero má!“ –
„„Matičko, to nemůž býti!““ –
„Ty tu též nemůžeš dlíti!“6) –
„„Však jsem na vás nedbala,
Když jste na mne volala;
Když však do ucha mi znělo,
V hrob že sklátím vaše tělo,
Nebudu-li k vám se bráti:
Tu jak hadi jedovatí
Mne to v rakvi dožíralo
A ven z hrobu vyštípalo.
Protož víc mne nevolejte,
A mi pokoj v hrobě dejte!““
Vichřice zavěje,
Země se zachvěje,
Do kořan dvéře,
A v noci šedé
Se dítě bledé
Do hrobu béře.