VICHŘICE.

Ludvík Lošťák

O Muso nebeská, k Tvé poctě toužím pěti; má Píseň k trůnu Tvému v nadoblačno letí! – Za bouří vichřivých, kdy stesk jsem v srdci cítil, kdy Osud lavinou se na mou bytost řítil, mé myšlenky a vášní světy dravé vždy letěly k Tvé tváři usmívavé... Za luny svitu – žhavé blesku záře, jak dítě matce patříval jsem do Tvé tváře. A zle když bičoval mě osud krutý, když lidský smích v mém nitru rodil rmuty, tu jedině Tys mojí těšitelkou byla, Tys zmučenou mou duši obrodila! – Zpěv přítomný jest prchlé Mládí – zašlý život můj... Ó zavzni, Písni, již, leť krajinou a jarním vichrem duj! – Mé Mládí mělo truchlivé a pusté břehy, neb místo květů bílých zdobily je bílé sněhy, a místo radosti a zářivého blaha mě pojala v svou náruč Bída nahá... A v dobách oněch trudných, hnán neznámým pudem, vždy nesl jsem se jako v snách, provázen svým trudem, k Božímu Hrobu... Zde jsem v náruč rozjímání klesl, a s modlitbami na rtech k hvězdám jsem se nesl. Tvář Kristova ta mrtvě zsinalá a bledá, se ještě dnes před mými zraky zvedá, a opět vidím Jeho čelo jasné, jež bylo jako den, když v tmavých horách hasne, leč v čisté záři Jeho výsostného čela zřím ránu krvavou, jež růží se tam rděla... Zde kleče, jal jsem přemítati se a sníti o vlastních bolestech a lidském žití, však jaký rmut plníval moji duši chudou, když v boku Krista zřel jsem bodnou ránu rudou... A dál, když rozjímaje snil jsem dumy svoje, tu zřel jsem člověka, jak v krvavé se řítí boje, a obraz, jež v mé mysli utkvěl prvý, to byly hvězdy – Země – potřísněny krví! – Takými svírán obrazy, jal dále jsem se sníti o vlastních cestách svých a cílech svého žití... A duší mojí zabouřili snové, neb cítil jsem, že v otroctví mí plynout budou dnové, leč Svoboda mým čackým ideálem byla, o Volnosti a Svobodě má mladá duše snila. Co činit bylo zde?... Kam s duší svou se bráti? – Pryč! – Domovině, duše, musíš „s Bohem“ dáti!... Zem voněla a všecka byla v květu, když „s Bohem“ dal jsem matce své, do nových spěje světů! – Mé duši vzešel nový den, mé duši nové slunce vyšlo, zřím kupolí a věží tlum – vše jako v ústrety by přišlo. V tvář zírám městu měst – ó upomínko drahá, – k oblačnu tyčí hlavu svoji stověžatá Praha! Teď místa obzírám, kde Lumír snil a zpíval, a slyším Vltavu a šumný její příval, a její temné povzdechy a její sladké šumy v mé duši budí dávno zhaslé dumy. I sním, že vidím chrabré slavné české voje, jež za Vlast svoji spěly v náruč krvavého boje, a vidím Žižku, Prokopa, a moře palcátů, a „Kdo jste boží bojovníci“ slyším s tisícerých rtů! Zřím Kalich, v němž husitská krev se pěnila, – však, běda, Vlasti má, jak uboze ses změnila! – Ó luzný sne, a trpká skutečnosti, o shaslá odvaho, ach dnešní netečnosti! Však marné výčitky bych činil rodné zemi, jeť srdci mému předrahá – i s nedostatky všemi! Jak Byron líbal s hrobu vzešlý květ, tak na hrobě tvé Slávy, vlasti česká, dám já Revoluci vznět – – Leč trnová a krvavá jsi moje pouti... Meč nahý ku hvězdám – chci čackým Bohatýrem slouti! O Lásko, květe člověčenstva, o Lásko, jasný světe jasných hvězd, Tys nebem citů blažených, neb duše Láskou teprv duší jest. O Lásko velebná, já kořím se Tvé Kráse! Tys mnohé zničila, a mnohé vedlas k spáse; Tys vonná jako jarní slunné ráno, Tys všeho počátek, a všechno Tebou vykonáno! Tvým oltářem jest přátelství a zpěvy; Tvým rájem blaženým jest úsměv mladé děvy. O Tobě člověk sní, a ptactvo písně pěje, Tys bouřný oceán, jenž hvězdami i zemí chvěje! A všechno tvorstvo, jemuž v nitru srdce bije, jen pro Tebe a Tebou věčně žije... Tys harmonie harmonií všech, neb v paláci i v chaty zachvíváš se zdech. A nebýt Tebe, Lásko živodatná, co člověku by byla lidská duše platna? Tys duší jedinou – Tys duší Všehomíra, neb v Lásce člověk rodí se, a Láskou – neumírá ! – Jdu krajem rozkvetlým, a z hájů slyším volat Lásku jemně: „Jdi světem sám, svých zraků neobracej ke mně!“ Na prchavost mých květů ustaň básnit zpěvy, leč ber se v Uměn chrám – tam Krása se ti zjeví! Jsem pouhý mžik – a vteřinou jest lidské žití, však Slunce věčnosti na tvoje cesty svítí... Jsem pouhý polibek, smrt trůní na mém retu, leč polibkem tvým budiž Krása hvězdných světů. O ber se nadšeně v chrám Uměn hvězdojasný, tam najdeš mír a máj – Ráj duše spasný!“ Odsouzen – vyštván mezi pomstychtivý lid, na čele psáno: Bojovat a zvítězit! – Tak bloudil jsem a potácel se zemí se svými Sny a ideály všemi, a lidský smích mě smečkou doprovázel vlků, jed na můj štít byl chrlen z tisícerých krků, leč přes zlobu a výsměch dravých duší jsem kráčel dál... Za mračny slavné Slunce mysl moje tuší! A v těchto časech zlých, v těch dobách hořkých žalů, ve chvílích zhášejících ideálů, má duše osvícena byla novou září: našel jsem přítele: měl jasno v srdci, pravdu v tváři. Můj druh se zrodil též v kolébce tónů, zasněné zpěvy se mnou pěl, a Sadem Snův a Vidin Sadem, i Sadem Lásky se mnou šel... Jak srdce mé, tak srdce jeho, horoucí první láska spjala, zhrzená láska srdcím našim však výhost z ráje dala. My v bohatýrský utkali se boj, a bohatýrsky válčili jsme spolu, nám v srdcích doutnal lásky nepokoj, nám v duších hořel požár bolů. Ret druha mého krášlil trpký úsměv žalu, leč prsa jeho pyšně dmula se, on chrabře kráčel se mnou cestou k ideálu. My smíchem spláceli jsme výsměch světa... Nám král byl žebrákem, a žebrák králem. A často, kdy zdálo se již všemu býti veta, my vytrvali – šli za jasným ideálem. Nám Krása svítila jak maják v širém moři – – – Nechť v Touhách umírá, kdo Nové písně tvoří!... A my jsme umírali touhami a žaly; a přišel podzim – písně na rtech uvadaly... Podzimní krajinou dnes bloudím sám, a v smutných předtuchách zřím k výsotám, – Do dalekého světa druh můj odjel milý... Já zůstal sám... Má duše hořem kvílí... Ustaň, srdce, ustaň toužit! Zajdi, slunce! Tma nechť pohřbí svět! Zem jest pustá – svadl každý květ. Písně umřely, – již nepřeji si žít! Jsem vězněm Osudu, neb Osud spoutal ruce mé a zkalil mysl mou a krev mi v žilách zpěnil, a nitro mé se hořem jako valné moře dme. Ó, jak bych mír a poklid duše cenil! Mou říší myšlenek jest rozpoutaných tlum; mým údělem jsou nesplněná přání... Ó, jak se zhostit mučivých a vražedných všech dum, jež za Krásou mi putovati brání?! O nebe, vydej rosy – rosy chladící, nechť duše má se k novým činům vzmuží, nechť nadšení mi opět vzplane na líci, nechť z trnů v nitru mém mi zkvete pole růží! – Dnem dnešním dožil jsem se dvacátého roku! – Co smutku zašeřilo moji duši, co bídy zjevilo se mému oku, a kolik ran má duše v příštích dobách tuší! Buď s Bohem, moje mládí, jaro mého žití, já zřím Tě před sebou, jak hrst svadlého kvítí! Mým údělem jsou pouta starých žalů, a v odříkání kráčet k svému ideálu... O jaro žití, rci mi, číms mi bylo vskutku, vždyť místo radosti vždy vrhalos mě do zármutku!... Já čistě snil a přírodou jsem cudně bloudil, leč místo jasu dne Bůh mračnou noc mi soudil! Tys hrobem bylo všech mých snův a cílů, Tys ničilo můj rozlet, nadšení a sílu, Tys o lásku mě oloupilo jasnou, – a kudy nyní jdu – tu pouze hvězdy hasnou! – Ty ani druha nepřálo si duši mojí, však já vše tiše vzal, co vyšlo z ruky Tvojí! Přes všechna zklamání jsem ve vítězství doufal vždycky, neb v Naději a Víře kotví život lidský... Tak s Bohem buď, o jaro mého žití! Já musím v boj – za Svobodu se bíti! Já s nahým mečem musím na krvavé pláně, tam vavřín vítězný mé zdobit bude skráně! – Nastává jitro – léto mého žití. Kraj ze sna procitá, a v hájích voní kvítí. A s nebes píseň skřivánčí v mou duši padá, a slunce východem se zpijí moje duše mladá... A upřeně-li zírám ve tvář ranní zoři, ký obraz nádherný se před zrakem mým tvoří! Tam v nadoblačnu, slunce jasné záři, zřím nepřehledné množství božských tváří, zřím ženy, muže, lepých dívek sbory, jak pějí hymny k poctě jasné zory. A upřeně-li hledím v jasné ranní nebe – o jaký div! já zřím tam, Muso, Tebe... Ach ano, Ty to jsi, to Tvůj božský zjev, – v mém srdci bouří Písně – v mém nitru hoří krev! – Ó srdce mé, ach, vratké srdce bez úkoje, teď neotálej již, čas vydati se v ryčné boje! Již rychle na kůň, ranní rosa hoří v trávě, – pojď, Písni, vydáme se na pout k Slávě! – – –

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby).

V této básni jsme nalezli 2 místa; jsou označena takto
V této básni jsme nenalezli žádné osoby

Patří do shluku

poupě, růž, růže, květ, vesna, polibek, jaro, zkvést, pel, zulíbat

713. báseň z celkových 803

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. NAD HROBEM MATČINÝM. (Rudolf Pokorný)
  2. Intimní dialogy. (Jaroslav Vrchlický)
  3. Dětem. (Anna Simerská)
  4. JARNÍ VÁNKY. (Ludvík Lošťák)
  5. Hrozno! (Adolf Heyduk)
  6. Touha po odpočinutí. (Václav Antonín Crha)
  7. Modlitba. (Julius Alois Koráb)
  8. PÍSEŇ. (Antonín Klášterský)
  9. SLOKY. (František Kvapil)
  10. PÍSEŇ ŽIVOTA. (Josef Rosenzweig-Moir)