Koncem února.
Dnes konečně lesk slunce plavý
do popelavých ulic pad’
a plnou radostí tě zdraví
jak vlídný úsměv odevšad.
Jdeš zvolna dlažbou chodníku
a posly jara stíháš v letu:
pár nových, modních svrchníků
a světlou dámskou toilettu.
Tu chůvy jdou, jim přes ramena
v zad hledí hlava dítěte,
má každé očka vyjevená,
jak fialka když rozkvete.
A v lůně lesklých kočárů,
jež jedou za zdi města asi,
rty vidíš plné rozmaru
a přimhouřené, dlouhé řasy...
10
Ach, nějak elegicky jest ti;
jakýsi nápěv dumavý
ti v hlavě zní... a na náměstí
se šine krok tvůj loudavý.
A zde rozlito moře je
té barvy plavé, velkolepé,
ty noříš se v ty peřeje
a srdce rázem rychlej tepe.
A nebesa, ta beze chmury
se zdají vyzdvižena být
a důvěrně a vlídně s hůry
ti kyne modrý jejich třpyt,
jak by ty barvy mluvily
nějakou, kdysi drahou, řečí – –
oh, víš už – tak ti zářily
kdys blankytové zraky něčí...
A malá, zlatá makovice
na štíhlé věži kostela
se třpytí, jak by večernice
už plným leskem hořela.
A kol věže se rozleh’ křik,
nestvůrné jakés zajásání,
a, ďas ví odkud, v okamžik
se chumelí tam četa vranní
11
a honí, honí ve spirále
popelavého sokola –
umdlí ti zrak až, kráčíš dále
a rozhlížíš se dokola.
Tu na zelených lavicích
lidé se zhřívají všech stáří,
ty vidíš, jak jim na lících
ten teploučký den jarní září.
A kolem plno chův a dětí
se hemží v záři zlatisté –
sad má zde ještě holé sněti,
však v týdnu zhoustnou zajisté...
Tak jaro zde...vše rozechvěje,
kde se jen prstem dotýká –
však člověk zná ty jeho děje
a zří naň okem skeptika.
A duší jaksi tesklivou
ti prochví tiché rozželení
za sestrou, zimou šedivou,
a zraky upřeš na dláždění.
Sníš o ulicích, vlhkých tak,
jak od sprch zimavého deště,
a míníš, že tvůj cit i zrak
ji schoulenou tam najde ještě...
12
Jdeš, ztrácíš se v tom labyrinthu
– ó, marno všecko snění to –
v oknech těch ulic hyacinthů
je všude jak by naseto...
13