Improvisace.
Vy k světlu chcete a já k slunci toužím,
Vy pozdravíte slokou jásavou
tu vytouženou metu,
neb vlídný Osud vždy vám dovolí
je uchopiti rukou
a přenést, kam si žádá duše vaše.
Ty slunce moje, nekonečný ohni,
planoucí v nekonečnu
a nedostupnu!
Syn prachu zvedá k tobě mdlé své ruce.
Mám na rtech kletbu pro své velké touhy,
s úsměškem trpkým měřím svoje síly
a přec tě miluji,
ty slunce moje, daleké ty slunce,
tam v nedostupném nekonečnu!
Tu hrdost mám však,
že miluji jen tebe,
ty slunce moje!
93
Ať jiní mají
louč blikající, vonnou voskovici,
či pochodeň, jež pryskyřicí páchne,
ať dovolí jim Osud
je chápat rukou
a při jich svitu sedět v teplé jizbě
a šosatět a stárnout,
plést punčochy a vypravovat bajky
zvědavým dětem –
já letěl k tobě,
k věčnému ohni,
k životu, zmaru!
V zžíravém posměchu
nad svojí touhou, nad svojí silou
já zahynu –
však miloval jsem tebe,
ty slunce moje, daleké ty slunce
tam v nedostupném nekonečnu!
94