Jak možno nevěřit? Jak pochybovat?
„Na břehu moře Rudého u Elat
a v zemi Idumejské stavěl lodi.
I poslal Chiram na těch lodích plavce,
cest mořských znalé, sluzi jeli s nimi,
jež Šalamoun král pro to zlato poslal,
ti všichni do Ofír se přeplavivše,
tam centů zlata čtyři sta a dvacet –“
tak Písmo dí, ta pravda všech pravd prvá,
a neřek jsem to lidem malodušným
už tolikrát – jak nevěřiti Písmu?
Ví o Ofíru, zemi zlatonosné,
a cestu zná a udává ji jasně:
po moři Rudém k jihu, v ono pásmo,
kde vody žárem v poledne se vaří,
a podél žlutých břehu Arabie
až k Indii – a tam je kdesi Ofír,
jak Plinius dí, Argyre a Chryse,
zem stříbra, zlata, lidí hnědé barvy
a rostlin, jež jsou zázračnými léky,
a opeřenců, kteří nejsou méně,
než zářné, létající drahokamy.
Ba, Solinus dí, že i půda jejich
je místo prsti ze zlata a stříbra,
a Isidor pak, že i hory jejich
jsou z týchže kovů, ovšem ostříhány
že draky, nestvůrnými pololidmi.
Oh, Portugalci postřehli to záhy
a hladem zlata hnáni svěřovali
své touhy zlosti vln a nebezpečím
neznámých moří, úskočnosti větrů,
osidlům, strázním druhu všelikého
leč moudrost Boží zahalila Ofír
a nedala jim proniknouti k němu,
nebylať dosud chvíle Jeho času...
Mně, Hospodine, připravils ten úkol,
já nástrojem jsem mocné vůle Tvojí!
Tys osvítiti ráčil Gorricia,
a frate Gorricio duchu mému,
– jenž od let dlouhých v nejistotě čekal,
tu jistotu jen maje, že je určen
k úkolům velkým – podal světlo ono
a řek mu: Vstaň a poslyš! Čas je tady,
jak svatý Augustinus, Aristotel
a Plinius a jiní oznámili.
A ty jsi onen, o němž Seneca děl,
že přijde v čas, kdy moře rozšíří se,
zem nová objeví se v slaných vodách
a Thule nebude už koncem světa.
A já mu řekl, že by nutno bylo
plout od Ultima Thule, z Hispanie,
a podle cesty sluneční loď řídit,
neb má-li země naše formu hrušky,
jak přesvědčen jsem, nebo tvar-li koule,
jak míní učených svět, pak že jistě
ta dráha na Západ je mnohem kratší
a snadněji že dovede nás v Ofír,
než dlouhá cesta kol Afrických břehů –
a on tak schválil. A mně důvod řekl
důvěry Boží: Vyvolil Bůh tebe,
zem Ofír najdeš, stokrát více zlata
tam leží, nežli lodi Šalamouna
pobrati mohly. Najdeš hory stříbra
a zlata lány, jak pšeničná pole
tam leží v šíř i dáli rozložena.
A Hospodin chce, bys je přivez domů
a králi dal, jenž zbytky nevěřících
chce právě vybít z končin Hispanie.
Dál Hospodin chce, by král najal vojska,
co širá Evropa ho skytnout může,
a vojsko připne kříže na svá prsa
a povalí se jako proudy vodstva
v zem zaslíbenou, svatou Palestynu,
a osvobodí Jerusalem město
a místa drahá z rukou Musulmanů...
Děl takto frate. Potom smysly jeho
tmou zahalil Bůh, hlavu jeho zmátl –
kdo může zkoumat cíle vůle Jeho?
I Mojžíš nedočkal se chvíle oné,
kdy vkročil národ jeho v svatou zemi...
Duch Páně se mnou – k velikému dílu
jsem vyvolen a věřím, Hospodine,
že ruka Tvoje víc mě neopustí.
Proč reptají ti všichni? Proč jich pohled
mě zlobně stíhá, proč si, hlavu k hlavě,
šeptají věci zlé a plány kují?
Lid malé víry... Hospodine Bože,
nic nesklíčí mě. Tvoje Prozřetelnost
nás vodí cestou, které nechápeme,
jdem posměchem a zlobou, nenávistí,
však věřím, Hospodine, jdeme k cíli.
Tys dal mé víře sílu, plachtám mojim
dals vítr východní a zraku mému
jistotu pohledu, jenž krotí vzdory
a vzpoury plavců mých i oficírů.
Jak Noemovi na vysoké vodě
jsi poslal ptáka míru, holubici,
tak nakázals mi letem ptactva svého
běh lodí zařídit na jihozápad –
a já Ti věřím. A já doufám v Tebe,
že dáš mi Ofír, zemi světu skrytou,
bych já Ti mohl vrátit Palestynu.
Oh, jaký zázrak! co se nepovedlo
císařům, králům, vojskům bezpočetným,
já, plavec prostý, Christofero, nástroj
v Tvé ruce svaté, provedu a zjednám.
Máš zalíbení v těch svých dětech vody,
rybáři byli Petr, Jakob, Ondřej,
je plavcem ten, jenž jezera jich vrátí
zas jmenu Tvému. A Tvé jmeno potom
poletí slavně na pohanský Východ
po říších nevěřících jako světlo –
Hle, světlo! Jak by chodil kdosi
tam v černé dálce sem tam s pochodněmi –
hoj, Pedro, popatř, ty máš bystré oči –
a Rodrigovi že poroučím přijít –
tam – dívejte se – světlo bloudí nocí –
ó moře, huč a zpívej Allelujah!
Zem, Hospodine! Bože! Ofír! – Ofír!