– a moje bába – jak ta holka dnes –
už s katem šla na šibeniční vrch
a kněz ji těšil – moje bába byla
jak broskev tenkrát – odsoudili ji,
že dítě nekřtěňátko poslala
po proudu vody někam daleko. –
Můj dědek před tím nikdy neviděl
a nemluvil s ní – stál tam jako divák –
a bylo mu jí líto, že jít má
tak mladá a tak pěkná k šibenici.
Jak přešla mimo, z řady vyrazil,
před pány soudce klek a prohlásil,
že delikventku ihned pojmout chce
křesťanským svazkem za svou manželku,
ať dají pardon jí – i divili
se lidé tomu, schvalovali čin
i dobrou vůli děda hlasitě
a k pánům soudcům ruce vzpínali –
sám kat byl dojat, pokyvoval hlavou –
co bába moje stála jako socha
a modré oči vbodla v chasníka,
jenž od potupné smrti chce ji spasit. –
Tak několikrát už se u nás stalo. –
A co se stále hustěj kupil lid
a prosili a pláč se ozýval,
soud na místě se radil, potom rozhod,
že na svobodu pustí bábu mou,
když chasník ten ji za manželku vezme. –
A tak se stalo. Vzali se a šli
dál v cizí kraj. Můj dědek nelitoval. –
A já dnes chci za jeho příkladem
jít k večeru na šibeniční vrch –
až mladou delikventku povedou
poslední cestou. – Nevím o ní víc,
než že je bledá jako padlý sníh
a očima se dívá jako havran;
u vody v rasovně že žije s bábou
a dobytku že v kraji pomáhají,
když nemoc padne na něj. – A že zbila
když plížil se jí kolem rasovny
a v noci oknem do jizby chtěl vlézt,
strašlivým bitím synka purkmistrova,
pak za nohy jej k řece dovlekla
a cestou vln jej na pouť poslala,
z níž smělý frejíř už se nevrátil. –
Můj dědek měl se pěkně s bábou mojí!
A jako on já jasně prohlásím
před celým světem, že ji vzíti chci
v kostele za svou řádnou manželku. –
Soud musí svolit. Svolil dědkovi
a svolil jiným. Dělá se to tak. –
A potom vezmu bledou holku tu
a zajdem někam v světa širý kraj
a budem žít. – Pod šibenicí já
si najdu štěstí svého bílý květ,
jak na té cestě k šibenici našel
můj dědek svoji broskev růžovou.