JARNÍ CAUSERIE.

Josef Svatopluk Machar

Již teplý dech a zlatá záře, jež z rána padá v ulici, hlas žurnálů a kalendáře a v klecích jatí slavíci, a skřivánků zpěv, který maně přes hradby v město zalétá, a verše, které odhodlaně vysýlá básník do světa, vše svědčí, že je doba tady, kdy zeleň šatí luh a sady, kdy hlučnějšumí proudy řek, kdy ve spletivu ulic, domů a v parcích nad vrcholky stromů roj začne létat vlaštovek. A naší městskou promenadou jde život jarní půvabný! Zde steré květy vidíš řadou, líc hebounká, vlas hedvábný; a v zracích hoří jarní žáry, a touha letí srdcem tvým, když zříš ty harmonické tvary, jež corsett s ňadrem bouřlivým tak výbojně na odiv staví; ve hrudi tvé se ledy taví, a šumí to, jak jarní proud, že hned bys chtěl tu jednu krásku, černo- nebo rusovlásku, zas k bouřným prsoum přivinout! Dým, mlhy šumným větrem hnány přes město dávají se v let, tak s okna svého na vše strany se volně mohu rozhlížet: Nebe je čisté, azurové jak milující dívky zrak, a zdouvaje své plachty plove v dál po něm stříbrošedý mrak, a jeho stín se dole žene přes domy, sluncem ozářené, přes temně rudých krovů sbor; vzduch je tak jasný, v dáli šedé se klenbou sklání nebe bledé k modravým hlavám mlžných hor. Teď asi po černavé nivě pluh vleče bílých volů dvé, a oraje hoch myslí snivě si o zeleni mladistvé, jak pokryje lán do měsíce, jak vyžene ven klasů dav, ty budou žloutnout víc a více a pole bude zlatohlav! a hoch zná jedny vábné vlasy barvy jak ty zralé klasy ó jistě otec dovolí svým zvát mu vlas ten, tílko k tomu, úrodu tu svezou domů pod doškový krov stodoly! Hle, sněženky prodávají, a vonných fial kvete říš, bez, konvalinky budou v máji... toť při tom nejvíc nudno již, že napřed vím, co přinese mi ten pedantický času let, co na staře-nové zemi mám v záští mít, mám návidět, že budu zřít, jak v každé hrudi se nové lásky znovu budí, rty žhavé znovu k sobě lnou, a že ty květy všechny svadnou, a že ta srdce fádně schladnou, a vše že větry rozvějou... Je tomu rok, co vlaštovička přinesla jaro v srdce mi; vlas měla tmavý, její líčka se zardívala růžemi, o páté již vstával ráno, líbal jia jaký div! nepřel se, řekvždy: ano, tvrdil kdo chtěl cokoliv však přišel podzim... vlaštovka je daleko kdes za horama – – hruď je poušť a trosky, led; že teď, kdy jiné ptáče s jarem v tom hnízdě chtělo bydlet starém, jen hlédlo tama létlo zpět... Rád nemám žádné z toho kvítí, co v bujném jaře vzkvétá tu, mne dojme zas, budu zříti ty bílé květy akátu. Ty květy tenkrát napadaly na stezky v parku písčité, že posypány býti zdály se vonným sněhem v chvíli ; a ve květech těch vytlačený jsem viděl nožek krásné ženy těch malých, drahých nožek sled to mého jara, mého vzletu, jak odcházela po tom květu ode mne tenkrátnaposled...

Patří do shluku

ptačí, drozd, kyprý, luh, hnízdo, pyl, vřes, sněť, horský, přizdobit

1099. báseň z celkových 1107

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Na úsvitě. (Adolf Heyduk)
  2. Krásy harcovníci. (Adolf Heyduk)
  3. Taje! (Adolf Heyduk)
  4. Znělky Šumavské. (Adolf Heyduk)
  5. VODNÍK Z PLEKENŠTEJNA. (Adolf Heyduk)
  6. Vlaška. (Adolf Heyduk)
  7. Zastesknutí. (Adolf Heyduk)
  8. 70. Jaro vzniká, aj mhu’ plaší slunce, (Jan Kollár)
  9. XIII. Střemchy už kvetou, (Adolf Heyduk)
  10. LETNÍ DEN POTULNÉHO PĚVCE. (Karel Dostál-Lutinov)