Císařova hlava v líci,
v rubu orel dvojhlavý,
tak jsme vyšli po tisíci
z tmavých ploten blýskaví.
Odpočtěni, zavázáni
v režných pytlů smutných tmách
jezdili jsme zadumáni
bůh ví v kterých končinách.
Konečně jsme došli cíle.
Vyndali nás na světlo
a to množství druhů bílé
do světa se rozletlo.
Já se dostal k učiteli
v jedné tiché vesnici,
byl to stařec sšedivělý,
do hrobu se chýlící;
zavřel pod zámky mne dvoje
do skřínky, kde mnoho let
skrýval strýců mojich roje
a pár papírových tet.
Však té noci silné rány
vytrhly nás ze snění,
zámky, víko odervány,
děsného chlap vzezření,
vybíral nás z toho bytu,
svítilnu nes’ mihavou;
na zemi jsem zahled’ v svitu
starce s ránou krvavou.
Chlap nás odnes’, druhy schoval,
za mne kdesi v putice
svědomí hlas utlumoval,
prázdně rychle sklenice.
Víc mi o něm známo není.
Po té noci, jak svit den,
byl jsem ze sladkého snění
zase náhle vyrušen.
S četou nových kamarádů
klad’ nás na stůl kulatý
hospodský své ženě v řadu
na domácí útraty.
Dobrá žínka zastrčila
do tobolky všechny nás,
kupovala, zaplatila,
já jí naposled zbyl zas.
Tu ta žena pěkné tváře,
jež se ráda líbila,
zašla v krám si voňavkáře,
kde si pudr koupila,
barvu růžovou a bílou,
potom parfum z violek,
s důvěrností roztomilou
voňavkář jí cosi řek’,
zrak jí zaplál na to temně...
Jak již měl to ve zvyku,
vložil voňavkář mne jemně
ke dnu svého šuplíku.
Nebyl jsem tam dlouho schován,
šel jsem k jiné vrchnosti,
k pánu, který titulován
byl tam: „Vaše Milosti.“
Za jeden tam parfum sladký
mne a velkou poklonu
na desítku dal pán zpátky
mladičkému baronu.
Ve vznešené kapse jeho
pár jsem hodin cestoval.
V chýši vnějšku chudobného,
kde plam svíčky smutně plál,
zas mne vyňal. Hlednu kolem:
stařena a dívčina
za hranatým sedí stolem,
dívka plakat počíná.
„Hloupá,“ konejší ji stará,
„dostaneš hned na šaty,
pojedeš na venkov z jara;
Milosť je tak bohatý,
co máš z té tvé nevinnosti?
jenom hlad a bídu zlou,
učiň to jen z poslušnosti
pro hladovou matku svou!“
Mne a řadu pětek, zlatek
se stolu pak sebrala,
tato nejvzornější z matek
vyšla ven a čekala...
Drahého dne časně z rána
baba v pěsť mne sevřela,
se vzdycháním, uplakána
vešla v klenbu kostela,
ke knězi šla v sakristii,
v pláči spjala ruce své:
„Velebnosti, slze liji,
služte mši za hříchy mé,
hříšnice jsem věru velká,
bůh však přece... “ chvílí tou
zbožná tato trpitelka
mne mu vtiskla do rukou.
Večer šel kněz do divadla
a mne nechal u kasy.
V chvilce dáma jakás svadlá
nazpátek mne brala si.
Druhého dne u řezníka
za maso mnou placeno
(jest to život prosaika,
však vše budiž řečeno).
Řezník bral se v malé chvíli
na trh do daleka as,
v opasku jsme skryti byli,
revolver pak chránil nás.
Slyším vozu otřásání,
cítím; chodí tam a sem,
konečně nás ze ústraní
vyprostil a s úsměvem
sázel v ruce sedlákovi
za dvě krávy koupené.
Nyní majitel náš nový
hrdlo žízní trápené
někde upokojit hleděl.
V krčmě kouř a hluk a smích,
houf tam karbaníků seděl
s ohněm v očích zarudlých.
Majitel můj zíral na ně,
každá žilka hrála v něm:
„Zde jest místo po mé straně,
vem si, strýče, kartu, vem!“
zval jej jeden. Sedlák sedl,
karty šly – eh, sper to ďas!
deset zlatých z toho vedl!
na podruhé vyhrál zas.
Ve hře třetí, čtvrté, páté,
zas měl štěstí, klelo se;
tu hráč jeden jeho zlaté
spočítal tak v úkose;
a teď šlo to valem dolů,
výhra náhle ztracena,
smích stich náhle kolem stolu,
peněženka kožená
rodila teď pětky stále –
a jen prohra, prohra dál,
prohrál krávy – a hrál dále,
prohrál koně – a zas hrál.
Poslední zřel spásu ve mně.
Vsadil, prohrál. Zamračen
„žebrákem!“ vzdych, jenom temně,
matným krokem vyšel ven.
Klení, smích se dále mísí,
v jizbu vpad kdos uděšen:
„Pomoc rychle, sedlák visí
ve stodole oběšen!“
Tak se šinu drahou klatou,
kdo ji celou vypíše?
Z ruky hebké v mozolnatou
a z paláce do chýše.
Koupím nevinnosť i slávu,
krásu, česť a svědomí,
vše, co svatého je davu,
prodá on vždy lakomý.
Myšlenky i přesvědčení,
velikosť i zločiny,
boha koupím odpuštění,
já jen tvořím dějiny;
byl, jsem, budu v žití zdejším,
v moři lidstva hlubokém
tyranem tím nejhroznějším
a nejnižším otrokem...