II.
Podobizna.
Z těch etherických krásek není,
jež dvorně anděly zde zvem’,
na jejichž líci žití chvění
zápasí s hrobním cypřišem.
Je štíhlá jako lesní víla,
je jako června vábný zjev
je jako plná růže bílá,
v níž byl by žár a lesk a krev.
Zrak modrý kryt je řasou dlouhou,
a němž celá duše její plá,
hned snivě zří, hned hoří touhou,
jak její píseň veselá!
Má vábné rty, z nich vzíti jeden
polibek v žáru blaženém –
mé duši usouzen li Eden,
jej měním s pekla plamenem.
[19]
Má světlé copy divné krásy,
jak jemný, zlatý vodopád –
chtěl bych tak hlavu skrýt v ty vlasy
a umřít v nich tak lehce, rád!
Má ručku trochu opálenou,
jež se jak jemný samet stkví –
ta ručka být mi usouzenou,
jí nedám za půl království!...
Ó krásná, až mít budeš dceru
– když osud určí vůli svou – –
já nepřeju jí toho věru,
co lidé tady štěstím zvou,
ne palác, který v městě stojí
ne kočár, šaty, klenoty –
ať štíhlosť má a chůzi tvoji
zrak, rty a copy jako ty!..ty!...
20