XXI.
Noční procházka.
Noc byla podzimní. Na nebi bezoblačném
tkvěl měsíc v světle sinavém,
sbor štíhlých topolů stál v řadu tichém, mračném
v mlhy halen hávu blýskavém,
a břízy u tůně se snětmi prořídlými,
jež smutně k zemi splývaly,
jak chmurné jeptišky s hlavami zakrytými
tam modlitby své šeptaly,
v dál pak se táhla pláň, již kryla tráva malá
a jinovatka šperkem svým
a v mlze průzračné a v modrém světle zdála
se stkvíti rouchem stříbrným.
Tím krajem umrlým jsem bloudil beze cíle
a maně vzpomínal:
Jak často kráčeli zde v podvečerní chvíle
dva milující v dál,
jak často zírali v tůň, k sobě nakloněni
na obraz veselý,
[60]
co přísah, polibků a vřelých zanícení
ty břízy slyšely –
a přece mlčí vše, tůň, topoly i dálka,
a nebe, noc i zem,
jen chvění smutných bříz, když listí chvilkou zalká
zní jako requiem...
61