XII.
Pes.
Toť chvíle žalu, dumání a stesku,
kdy pustne kvetoucí kdys zahrada,
a v svadlou trávu při západu lesku
žloutnoucí listí upadá.
Na lávce sedám, kde jsme sedávali
za žáru léta, kdy kvet’ celý sad –
teď léto, květy, moje milá v dáli
a smutný vítr vane z lad.
Však v hodině, kdy pohled její snivý
předbíhal ke mně vonnou alejí,
pes její, svědek lásky mlčenlivý,
teď přijde tichou kročejí.
Ten přišel s tebou, vždycky v zašlém čase,
a teď snad zvykem sem se ubírá
a přede mne si tiše sedne zase
a tmavé oči na mne upírá.
[62]
Na šedé lávce žluté listí leží,
jak hrobní nápis mnoha šťastných chvil,
po svadlé trávě chladný vítr běží,
a západu lesk dozářil.
Pes u mých nohou bez pohybu sedí,
skloněnou hlavu na své tlapy má,
na mne a prázdné místo vedle hledí
moudrýma svýma očima.
A když se zvednu, dlouhou řadou stromů
mne ty dva tmavé zraky provází,
pak žlutým listím známou cestou domů
též zvolna vážně odchází...
Ó krásná, já tu viděl u oltáře,
já zřel tě často, jak jsi kráčela
tak plna štěstí, úsměvu a záře
po boku svého manžela,
však než tvá ztráta, než tvůj pohled v chrámě,
než ten jas, jenž plá z tvojich zřítelnic,
ten němý hled, jejž pes tvůj vrhá na mě,
v tom parku rozsmutní mne víc!...
63