X.
Nový paprsk.
To nejsou hnědých zraků třpyty,
jež mírným leskem k sobě zvou,
to není půvab v tváři skrytý,
jenž vábí k tobě duši mou,
ni ústa tvá, jež pro líbání
se zdají býti stvořena,
ni brada, v níž se důlek chrání,
ni čela bělosť vznešená –
Toť kouzlo, které v tajné skrýše
bůh zavřel v dětském nitru tvém,
a které přece z tebe dýše
i slovem, smíchem, pohledem.
Ó dítě, věz, že vždycky cítím
před nelíčeným zjevem tvým,
že trpký sen chví nad mým žitím,
a u tebe se probouzím.
[115]
V dál mizí záští černí ptáci
a hyne otrávený květ,
a v srdce se zas víra vrací
a čistý zápal mladých let.
A člověk bezcitný a mračný
a sytý žití únavou,
vždy cizích slz a smutku lačný,
jež bývají mu zábavou,
rád slouchám s účastenstvím živým
tvým řečem, plným důvěry,
tvým dětským nápadům se divím
po celé dlouhé večery,
v tvých snivých očích beze mračna
vždy doba dětsví zaplá mi:
pláň nebes dlouho, bezoblačná
a jiskřící se hvězdami...
116