Sloky polemické.
Mně vždy krev prudce k hlavě žene,
jež klesá v dlaně v úžasu,
když v snění vídám ozářené
jít kol své druhy z Parnassu.
Já bídný červ! Jsa mučen záští
a závistí, již v srdci mám,
se tajím ve svém chudém plášti
a skoupou sudbu proklínám.
Vždyť nesmím nazvat sladkým pěním
svých nevázaných veršů dav,
jen s trudem mnohým, lopocením
dám myšlénce své prostý háv.
A nesmím zvát se bohem země,
ba nejsem ani jeho stín,
dí myšlénka mi každá temně,
že nicotný jsem prachu syn.
[125]
Já necítím, že ke mně dechem
by přírody hlas zazníval,
jeť ona mi jen hluchým echem,
jež stejně dá zpět ples i žal.
O věčném žití není dáno
mé hrudi ani potuchy,
vím, až vše bude dokonáno,
že budu popel bezduchý.
A nemám žádných ideálů,
bych hnal se pro ně v boje jek,
mám srdce chladné jako skálu
a v srdci nenávisť a vztek...
A zmítá mnou to vlnobití,
kde sláva nelíbá svým rtem,
a verše moje musí býti
jen nitra mého výkřikem.
Ó sudbo zlá, proč nemám cítit,
co chvěje hrudí druhů mých,
bych lidstvo mohl hřát’ a svítit’
mu v temnoty dnů posupných?
126
Snad vavřín zdobil by mé dílo.
Však takto v dobu žití zlou,
že, co jsem psal, vše pravdou bylo –
mou smutnou bude útěchou...
127