Dnes den je výroční, co v tichou celi tu
jsem vstoupil poprvé v tom smutném pocitu,
že brzo svadnu tady bídně –
teď zvolna minulo již třikrát deset let,
v mých prsou uvadl ten bujný vzdoru květ,
a já zde žiju tiše, klidně.
Po širé přírodě již věru netoužím,
co jsem kdy miloval, to vidím oknem svým,
v němž nebe kus je vezdy;
na stkvoucích oblaků v něm z rána zírám zjev
a západ zřím v něm též, kdy vzplane v zářnou krev
a v noci zlaté, třpytné hvězdy.
A k lidem nechtěl bych! Ti smutní robové
jen v tiché porobě nést volí šíje své
a rodí se, by prázdně mřeli;
ba kdybych vyšel dnes, vím, původ šedin mých
že k necti připočet’ by mi teď každý z nich
a s pohrdou by na mne zřeli!
Ó mládí přeludy! Já pro vás mečem vlád’,
já s druhy metal jsem smrť děsnou z barikád,
mé ruce pro vás krvácely – – –
dnes dumy nezkojné mých druhů z dávných dob
již navždy utišil ve smírném lůně hrob, –
já z milosti dán v tuto celi.
Ó směj se, osude, své ironii teď,
v tvých sítích klamavých já uváz’ za oběť,
mne stopil’s v hravé svoje víry.
Hle, ducha, který chtěl svět ozářiti celý
tím žárem myšlének, jež v jeho nitru vřely,
teď skonejšily stěny čtyry. – –
Však jsem zde spokojen. Rod myšek šedivých
tak hravě přítulných je v teskných dobách mých
v té rakvi světem živým celým,
a rád je vidívám, jak ke mně skákají,
po nohou lezou mi a jemně pískají,
když chudé jídlo s nimi dělím.
A pavouk křížatý, jenž sídlí v koutu stěn,
svou prací umělou mi také krátí den,
před strážci mými prchá v děsu,
však ihned odloží svou plachosť bázlivou
po vláknu modravém se spouští v ruku mou,
když mu v ní k síti mouchu nesu.
A jednou; dobře vím, až mrtvol studený
zde najdou strážcové na loži u stěny,
– kdy cíle dojdu smutné poutě –
že nikdo neztruchlí nad tichou smrtí mou,
jen v díře myšek rod s tou srstí šedivou
a starý pavouk v tmavém koutě...