Kříž.
U hřbitovní zdi, keřem pozakrytý,
jsem uviděl kdys v trávě sešlý kříž:
se hlavy Krista věnec z trnů svitý
spad dávno na zem, v ráně boku skrýš
si vyhlíd’ pavouk, lupič krvavý,
a tělo jeho potah’ pavučinou.
V dlaň protknutou a ve tvář jeho sinou
keř listy házel, jenž stál u hlavy.
Ten kříž jsem znal. Dřív ve hřbitovním chrámě
byl u oltáře v slávě zavěšen,
lid zbožný líbal zkrvavené rámě
a vesské dívky večer den co den
mu věnce kladly na zraněné čelo,
a množství před ním na kolenou dlelo,
sta písní slýchal, jež mu pělo k slávě,
sta vzdechů, proseb, vídal štěstí, žal,
a kadidla dým stoupal k jeho hlavě,
jenž při mši velké od oltáře vál.
– – – – – – – – – – – – – – – –
[159]
Však sestárnul, a ruka malířova
dát nemohla mu mládí umělé,
lid žert si tropil z líce Ježíšova,
neb červ mu vrtal vrásky na čele.
„Pryč s křížem!“ moudře otci obce děli,
když rokovaIi o tom v poradě –
a v chrámě brzy na to o neděli
kříž nový visel v pestré parádě.
– – – – – – – – – – – – – – – –
Lid musí vždy a všude kohos míti,
jenž plní vždy ho hrůzou posvátnou,
by moh’ se modlit, vzývat ho a ctíti
a duši jemu otevírat svou.
Tys, Kriste, sestárl, a ruka umná
nového boha dala ve chrám náš,
kol něho pocta teď se vznáší šumná,
a ty v exilu smutném dokonáš...
Však jako ty, též sestárne bůh nový,
a jako tvůj, tak jeho přijde den –
jej jiným nahradí, a mezi rovy
on tiše dotlí – lidstvem zavržen...
160