Zavírám knihu, hlavou mi to víří
jak v podjeseni v listech vichrů rej,
a ve roviny nedozírné šíři
tu celou vidím lidstva epopej.
Nad nimi nebe plane do krvava
jak v době červánkové záplavy,
zem duní, šeré mračno dýmu vstává,
a v něm jdou tisíceré postavy.
Jak bujný kůň, jenž hlavu tiše schýlí,
když jezdce má, jenž zná mu uzdu dát,
jde lidstvo, massa bezvědomé síly,
a na ramenech nese trůnů řad.
Na těle spjato okovem je z kovu,
jejž vládci na ně stiskli rukou svou,
a duši jeho spoutal v božím slovu
dav sluhů božích hrůzou pekelnou.
Bůh s knížaty se o ně dělí svorně
a stačí pokyn jejich jediný,
a massa lidstva začne bít se vzdorně
a krví svojí barví roviny.
Tak myriady lidí světem letí, –
bez sledu zmizí lidských ze stanů,
když krví svojí dějin do paměti
napsaly slávu – svojich tyranů!
A marno, marno chtít mu v lebky dáti
vědomí, síly význam hluboký –
ta vrchnosť nechá popraviště státi,
a lidstvo vleče tam – své proroky!
Těch věstců ideje pak začne kouti
vždy svorně ruka kněze, knížete
je zvrací, přeláme a v posled zkroutí
a lidstvu nové pouto uplete!
A věda vážná s dobou svojí kráčí,
má v čele služebnice znamení
a stroje nové stále lidstvu vláčí,
jež urychlují smrť a vraždění.
Pak činy králů v listy dějin píše,
kde vavřínem se zdobí mnohý z nich,
a velikosti mírou vzrůst je říše
a bojiště a počet zabitých.
A štětec, píseň hymnem vzletným slaví
řezníků lidstva nepřehledný sbor,
by dali příštím věkům podnět slávy
a vtiskli dětem v paměť velký vzor...
V dlaň čelo klesá... rovinou to šumí,
a každým časem mohutní ten hlas...
ó věky příští, stichnou tyto dumy
a čeká jiná doba ještě nás?
Je možno, aby bez krve a víru
věk míjel lidstvu klidně za věkem?
Otázky hrozné aby došly smíru,
a každý člověk byl přec člověkem?
Co platen kříž, kde Kristus rozpjal ruce,
co myšlénky, jež světem zahřměly,
květ umění a plody revoluce
v čem tomu lidstvu do dnes prospěly?
Zem pohltila krve celé řeky,
co vseto v ni, vše skrývá hluboce –
a žně až přinesou zas příští věky –
zda dobré může býti ovoce?
Ó tmí se, tmí, a dráha v dol se sklání,
kde propasť na vše číhá zející,
k ní lidstvo víří v divém kolotání,
fat nezvratných jsouc hnáno vichřicí.
A vidím věky hnát se davem trojím
a jediný hlas slyším z toho hřmít:
Ó bože, člověk obrazem-li tvojím –
jak nekonečně bídným musíš být!