Spí živí. V pláni nekonečné
se choulí vrby skrčené,
kol leží světlo fosforečné
měsíční lampy studené.
Z továren dálných oči žluté
zří do siného prostoru,
a s věží hlasy hodin duté
se ozvou časem v hovoru.
Je dvanáct. Jako vítr letí
přes pustou jezdec planinu,
však dusot kopyt neslyšeti
a kůň i jezdec bez stínu.
A stane u vrb. Nade hlavou
mu kosa blýská. Zírá v dál
jakoby s touhou nedočkavou
odtamtud čísi příchod ždal.
Jdou... Jako na obzoru mračna
když vyvstávají do vzduchu,
černavá massa neprůzračná
se rychle blíží bez ruchu.
Lká vítr. V daleku pes vyje.
A noční ptactvo vzduchem vlá.
Modravé světlo dolů šije
s zenithu hvězda umrlá.
Jde v předu tambor. V lebku tluče,
dva hnáty má za paličky –
nic neslyšet, však v taktu ruče
jde za ním zástup celičký.
Před jezdcem stane, salutuje
a v dutý zrak mu noře zor
vojensky číslo ohlašuje,
v němž vyrukoval jeho sbor.
Uznalý úsměv jezdci na to
se kol čelistí rozšíří:
„Můj nejvyšší dík, Bído, za to,
jsem spokojen, můj verbíři!
Nuž pochodem!“ A verbíř-Bída
hleď v pravo! komando hned dá,
a celý sbor teď nohy střídá
jak v lebku úhoz dopadá.
A jdou a v pravo hlavy točí
a v duté hledy jezdci zří
sta a sta mrtvých siných očí
a kráčí v taktu tří a tří.
Za jezdcem v levo verbíř stojí
a na svůj buben bubnuje
a hlásí, kdo v tom kterém roji
před Majestát teď vstupuje.
Ty z továren vzal, ty vzal z dílen,
ty z železnic, ze staveb ty,
a onen sbor tam, zvláště silen,
je z černých šachet vyňatý.
A těm tam, v stávce zastřeleným,
těm možno nechat, verbíř mní,
sled krve ňadrům rozhaleným
jak medailli pamětní.
Muž svadlý, žena beze síly
a žlutých dětí v sboru dost –
na skráních, rukách tmavé žíly
a jinak těla kůže, kost.
Tak sta a sta jdou beze jména
a hlavou kývá Majestát
a verbířovi na ramena
svou rukou ráčí poklepat.
Již přešli... Jako dálné mraky
v obzoru tmavém klesli kdes,
a jezdec stopuje je zraky
neslyšně za nimi se nes.
Pak verbíř-Bída spokojeně
se rozhled kolem – a se dal
tam k továrnám, zkad přitlumeně
řad žlutých světel vyzíral...