Můj tribune, ty Evodus se zoveš –
mám v paměti ty sivé oči tvoje,
když k císaři jsi vstupoval vzít heslo
pro paláce stráž – nehleď na mě cize,
jsem Messalina, žena Claudiova,
Augusta římská – což mě nepoznáváš?
Vím příčinu. Pláč strhal oči moje,
hlad trýznil mě a bdění unavilo –
jsem Messalina. Augusta jsem přece.
Hleď, tribune, den celý a noc dlouhou
v té zahradě zde trávím v nejistotě
osudu svého – promluv, necitelný,
zda Claudius tě vyslal! Promluv slovo!
Jsem Messalina, dary zahrnu tě,
praetora hodnost dám ti zítra přiřknout,
v senatě budeš. Či chceš provincii?
Jsem matkou Britannica, Octavie,
a ty dvě děti žehnat budou tobě
za matku svoji po celý svůj život.
Či Silius tě vyslal? Hledáš slova,
v něž odít toužíš poselství své slavné?
Jsi voják, chápu, jenž zná mluvit mečem
líp, nežli jazykem. Nuž, odpovídej!
Claudius zabit? Silius je vládcem?
Mám přijít v palác? Tribune ty, poslyš,
konsulem budeš za poselství toto,
konsulem římským – jak, ty mračíš čelo?
Silius mrtev? Kývni aspoň silněj
tou hlavou svojí, neblahý ty posle!
A rci, proč přišels? Však ne. Nemluv. Slyš mě.
Tribune, slyš mě. V ruce tvojí leží
můj život. Chraň mě, císařovnu svoji.
Já nejsem bídná. Nešťastná jsem pouze.
Jsi mužem, chraň mě. Veď mě před Claudia.
Ti otroci a libertini podlí
mu leží v uších. Svobodu dáš jemu,
mne osvobodiv. – Proč se na mne díváš
pohledem zlověstícím? Přistup ke mně
a hleď mi v oči. Chci tě ráda míti
jak nikoho – oh, odvracíš se, muži?
Otroci podlí! Před dny několika
jak pes bys byl se válel u mých nohou,
pak z lůžka bych tě byla vyhodila
jak citron vymačkaný! Jak ty druhé.
Vy skety podlé, již se potácíte
jak mouchy v podzim po tom našem těle,
vy netušíte ani, co je žízeň
a co je vášeň! Tribune, meč vytas
a bodni tedy! Proč se díváš na mě,
vojáku tupý! Ano, tak jsem žila,
kdo chce mě soudit? Claudius, ten hlupák?
Či jeho senat? Jako jed jsou muži,
čím víc jej bereš, tím víc protiví se
a tím víc dráždě vraždí. Nuže, bodni,
otroku bídný, bodni Messalinu –
Konečně dotek muže, jenž je blahem!