Při světle lampy v tichu noční chvíle,
co chladný vítr venku žalně svistí
o hrany zdí a holé větve stromů
let zuřivosti svojí rozrážeje,
zas péro beru v chabé prsty svoje,
bych slovy zachytil, co hlavou mojí
dne během spělo. Věrné lístky moje,
vás jediných já neunavil dosud
tichými rozhovory s duší svojí!
Vím, lidé těžce nesou hovory mé
a jenom z úcty před purpurem mojím
násilně nudu svoji přemáhají
a k zívání chuť utajit se snaží –
ach, smutný los to všechněch zkušeností
i moudrostí zlým trudem vyzískané,
že zajímají toho jen, jenž má je,
a cizím uším prázdnými se zdají
jak větru toho venku naříkání!
A nelze odkázat ty zkušenosti,
poznatky žití, plody hořkých hodin
nikomu v světě... Ani synu svému,
a kdybys bolestí i zmíral nad tím...
Já marnost všeho poznal, dospěv záhy
nejvyšších stupňů lidské moci, slávy...
Dvůr Augustův i žena, dcera jeho,
zeťové, sestra, Agrippa i vnuci,
Maecenas, přátel sbor a příživníci,
lékaři, kněží – všecko kořist smrti.
A celé rodiny hle! Pompejové,
rod Corneliův, jenž svou slávou plnil
kruh světa širý – pohleď na hrob jejich,
u posledního jmena přečteš nápis:
„poslední rodu svého“... Vymírají
národy celé – všecko v posled zmizí
v mlčení hlubokém a němém tichu
prostoru bezmezného... Smutek z toho
leh v duši moji. Taký běh je žití:
vše záhy zapomeneš, záhy také
sám zapomenut budeš. Nic víc, nic víc.
Evropa, Asie – jsou koutky světa,
ocean celý – kapka ve všemíru,
a hora Athos – hlíny hrst v něm pouze,
a přítomnost – mžik Věčnosti jest jeden.
Vše je zde mizící a proměnlivé,
a všeho pramenem jest onen Kdosi,
ten Velký, Věčný, Všímvládnoucí Kdosi.
Jenž jícen lví, jed hadí, trn a močál
učinil součástkami toho světa,
by krásy jeho tím víc vynikaly,
jak na obrazech světla vedle stínů.
Lva zabít můžeš, vyhnouti se hadu,
trn obejít a močál stranou nechat –
však klnout nesmíš, že jsou tady také.
Sám hostem jsa zde vyčítati nesmíš,
co hostitel tvůj postavit sem ráčil.
Já na svém žití pracoval jsem pouze
jak sochař, který dlátem neunavně
z mramoru bělostného vybít snaží
si boha obraz nebo tváře lidské
a pracuje tak dlouho, až se blíží
ten výtvor přání jeho, jež má v duši.
Že někdo druhý prospěch měl z mé práce,
Řím, národy, jež jméno moje slaví –
mou není zásluhou. Jak člověk žil jsem,
jenž jmeno člověka chtěl zasloužiti.
Jak v závodech kůň, který doběh k metě,
a jako pes, jenž honbou uštval zvíře,
a jako včela, jež med domů vnesla –
tak člověk mlčeti má o svých skutcích,
jež přijímá svět s vděčností a chválou,
a být má jak trs révy, který věrně
rok co rok pouze sladké hrozny dává.
Rezavým rouchem oděly se chlumy
a listí lesů plápolavou barvou,
Dunaje vody houstnouti se zdají
a jako ocel tekutá se valí
k dálnému moři – truchlý obraz smrti!
A přece jenom k spánku ukládá se
v nádheře barev země, matka stará.
Ó duše přírody ty nesmrtelná,
vše z tebe vychází, vše trvá tebou,
a k tobě v posled do hrobu se vrací,
by v jiné podobě a v jiném žití
zas vyšlo z tebe. – Nač se báti skonu?
Zda zmizím v harmonii nekonečna,
či znovu ožiji co květ, co ptáče –
dnes lhostejno je, jako potom bude
dojista lepším to, co přijde potom.
Z tohoto světa odejít má mudrc
jak zralá oliva, jež v pádu žehná
i zemi, dobré svojí živitelce,
i stromu, jenž ji nesl během léta.
Proč tedy neotevřít vlastní rukou
vchod v ono neznámé, však lepší příští?
Plod stromu neupadne samovolně
před časem zralosti své. Nemáš práva
oloupit samovraždou o svou duši
společnost lidskou. Přírodě v líc bijí
křesťané oni, kteří vzdorovitě
svůj život tráví housenka jak v kukle
a doufajíce smrtí vejít v hody
jiného žití, v tvrdohlavé touze
smrt hledají a našedše ji hynou
s tragickou pompou, theatrálním gestem,
a mní tak blížiti se bohu svému!
Dřevěné bohů podoby jsou dřevem,
a rozum lidský, potlačený rozum,
oddychat začal – a hle, nová mračna
a nový bůh už táhnou proti němu...
Však mudrc jenom potlačí svůj povzdech
a klidně dál se dívá na běh věcí,
jež vznikají jen, aby zanikaly
a částkou toho byly, co zvem žitím.
Já krve lidské neprolil. Ten sok můj,
Cassius, padl jenom špatností svou
a mnou byl želen. Věřím v spravedlnost,
jíž stará řecká Nemesis je strážcem,
už v tomto žití. Hadrian kdys pravil,
že žádný císař dosud neodstranil
nástupce svého. Svědomí mé jest mi
tím štítem, který kryje žití moje,
a štít ten čist je, že bych moh jej držet
jak zrcadlo i každé tváři boha.
Hle, Caligula, Nero, Domitian
a všichni druzí předchůdcové moji,
již zapsali se teplým písmem krve
v občanů paměť! Kdo můž vypočísti
strach o život a obavy ty o trůn,
jež byly strůjci řady oněch poprav?
Toť smutný byl a bude císaře los,
že uvěří se v spiknutí a plány,
až když je císař zabit! Duše moje,
my klidni jsme a klidni dále budem.
Vše předurčeno, vše se musí státi,
jak v sudbě stojí. Nic my nezměníme,
minuty nepřidáme k žití svému.
Mít trpělivost – to je moudrost všecka.
Říkají, že má žena poskvrnila
čest ženskou svoji... Gladiator z cirku
a plavec campanský že vhod jí byli,
neb měla v lásce tuhé mužské svaly
a širokou plec. Radili mi jemně,
bych odpudil ji. Věčné, bílé hvězdy,
jak možno býti ještě soudcem jiných,
když člověk, zrnko náhody a chvilky,
svou nicotu a malichernost cítě
je vděčen slunci, které na něj svítí,
a vděčen květům, že smí patřit na ně!
Dnes Faustina už spánkem věčným dřímá,
a čím jsou tomu bezvládnému tělu
bouř vášní, žádosti a touhy krve?
Snad utíkala před tou tváří mojí,
jež nehybnou je v bolestech i štěstí,
a jistě znudily ji řeči moje,
jež pouze šatem myšlenek mých jsouce
– ó vím to dobře – málo jímat mohly
těkavou duši ženskou. Šla svou cestou,
kde doufala, že nalézt lze květ blaha.
I já šel svou a nehleděl jsem ani,
že šlapu vlastně nohou touhu její,
že hovorem i tváří tam ji ženu,
kam potom došla...
Commodus též vzbouzí
obavy mnohé pro směr povahy své
u přátel mojich. Šermíře má v lásce,
a gladiator spíš prý bude z něho
než římský císař. Duše zlá a krutá
prý čeká v mladistvém tom svěžím těle,
sny o krvi prý chodí plavou hlavou,
a den mé smrti bude prý dnem hrůzy
pro světovládné římské imperium...
– Bezmocen stojím, bez úrady hledím,
však klidna buď, má duše. Osudem-li
povolán bude syn můj k velkým věcem,
pak provede je. Je-li v blahu lidstva,
by zhynul on i druhé děti moje,
pak nezabráním ani já dnes tomu,
ni bezmocné mé kosti v době příští...
Noc pospíchá a ruka má se chvěje.
Čas uložit se. Je-li usouzeno,
uvítám vděčně zoři, jež mě zbudí;
však zaklepe-li marně světlo její
na oči bezcitné – i tak je dobře.
Já nelituji ničeho v svém žití
a nebudu i žití litovati...