Je řada lidí: čtenář buď je zná,
má rád a míní, že by portret jejich
měl zachycen být v stránkách této knihy,
či nezná jich, leč dle mínění jiných
mní, že má kniha bez nich kusá bude.
Tak bylo vždycky. Perikla mít chtěli
v Helladě sluné, v Římě chybil jiný,
i pozděj prý jsem nedbal nejen lidí
i národy a státy opomněl jsem.
Ba, horšího cos: zdá se, že mi ušly
i proudy myšlenek i hybné síly
kvasících vření, tuze důležité
pro dráhu lidstva. Čtenáři můj, pravda.
Svědomí věků pitvám samovolně
a pořádám svůj výbor bezohledně
k systemům, jimiž dějepis se řídí.
Vím jedno. Vždycky ve zákonech Věčna
jsem snažíval se najít míry, váhy,
a jimi potom měřil jsem a vážil
pod jeho zorným úhlem čas i lidi.
A tak jsem stoupal od těch, kteří stáli
na sluných výškách moci, slávy, štěstí
do tmavých roklí k bědným bezejmeným
a zpovídal je všecky. Mrtvým stínům
jsem krev svou dával, aby ožívali,
své duše zotvírali – potom klesli
v tmu Věčnosti zas. Pohřešíš-li něco,
můj čtenáři, vem příručku si Dějin
a doplň kusé vědomosti svoje.