Prý není pro nás věnců v budoucnosti –
co z toho? Vždyť nám přítomný čas stačí.
Kdo neví, čím je pro nás potlesk domu,
zářící oči, rozpálené tváře
a květy, věnce, navoněné lístky
a všecky důkazy, jichž dostává se
našincům v mlčenlivém pokojíku
od nadšených dam – neví, co je sláva.
Že budoucnost? – Eh, je-li člověk v hrobě,
a hošík ve školách se učit musí
s kyselým pocitem, že malovali,
že psali jsme, že formovali hlínu –
to zvete slávou? Děkujeme pěkně.
Když zahraje si člověk jeden večer
slavného krále, druhý vojevůdce
a třetí ministra – v tu chvíli cítí,
že je, co hraje. A to cítit dáme
i divákům. A naopak my víme,
že král, že ministr, že vojevůdce –
kým jsou, že toho vždy se snaží hráti.
A často bídně, velmi často bídně.
Zde vidíte, jak rozdíl jde v náš prospěch, –
my snažíme se vždycky dobře hráti.
Při hodech světa arci zase oni
se mají lépe. Pohár se šampaňským
my zdvihnem pouze – oni pít jej mohou
a pijí; kdy my nápodobujeme
účinky jeho – oni mívají je – –
leč pochybuji, že by slušný herec
chtěl měnit s nimi: celý den být králem
a zítra zas a pozítří a vždycky
a nesmět vysvleknout se z toho všeho
a jako pagoda tkvít na světu trůně –
ne. Pro nás není. Poletat jak ptáci
dny pestrými a měnícím se světem
a zažít tady to a tamo ono –
to značí: žíti. Ostatní je – shnilost
a úděl podagristů. Ondy hráli
jsme Loupežníky kdesi. My jen vdechnem
básnickým dílům duši, pohyb, život –
Kleist, Raupach, Birch a Nestroy, Schiller, Goethe
– jsou bez nás mlčícími mumiemi,
my v koutech světa nejzažších jim dáme
promluvit k lidem, k nimž by slovo jejich
se nikdy nedostalo – já hrál tedy
v těch Loupežnících ondy Franze Moora.
A jak jsem hrál! Když potom šel jsem domů,
sedláci rozzuření vyčkali mě
a zbili mě za podlost na jevišti –
toť prosím sláva! Takto vládnout lidmi!
A není na vlas to jak revoluce,
jíž Metternich se útěkem jen vyhnul,
sic byl by za svou hru též dostal bití?
Zas důkaz, umění že naše není
daleko od těch praktik velkých pánů,
že v jádru kolegy jsme – hra však naše
jen dobré city v lidech probuzuje
a povznáší je, šlechtí; také známo,
že není proklínána nikým v světě
památka herce, což jak vidno z dějin
i z našich dnů se nedá stejně říci
o králích, ministrech a pánech velkých.
Jsem hercem rád. A zrodím-li se znovu
po smrti k žití jinému, chci zas býti
potulným hercem. Člověkem jsem volným,
a nositelem světla, především však
mám denně slávu jako dobré pivo
vždy čerstvé od čepu – a ne jak pije
ji taký básník, malíř nebo sochař
tu odstálou svou teplou tekutinu
bez chuti, řízu, jež se tak tak hodí
k much otravování a hnusných švábů.