Hle, stalo se, jak rozhodl se Bismarck,
a německá říš císaře má zase
tož vedle Barbarossy – Barbablanca.
A vavřín slávy takřka vnutil Bismarck
těm skráním našim. Chtěli my jsme válce
s Rakouskem kdysi? On jí chtěl, on, Bismarck.
A po Králové Hradci kázal Bismarck
hlad po kořisti opatrně zkrotit
– prý prozřetelná moudrost v politice
vždy ruku podá na zem hozenému –
a jisto, že měl pravdu tenkrát Bismarck.
I válku s Francií chtěl míti Bismarck,
a uznali jsme jeho argumenty:
My vedli válku proti králi-slunci,
jenž před sty lety Lotrinsko a Alsas
vzal bezohledně staré svaté říši –
tak vyrovnali dějinné jsme účty,
a parvenu ten Napoleon Třetí
byl prázdný panák, nemorální člověk –
tož válka byla nutna, jak řek Bismarck.
Leč Francii jsme dali na šíj botu,
jak Bismarck chtěl – prý klesající rasa,
již nutno radikálně vyřaditi
z jeviště dějin, stála dlouho v slunci
a v stínu my – my na ně máme právo,
neb máme moc, jak správně praví Bismarck.
A Bismarck dí, že nutno zabezpečit
se pro budoucnost: získat Rakušany
a Italii – v středu Evropy stát
od moře k moři, s východem žít v míru
a hrozbou západu být – tak chce Bismarck.
A je to správné, jak je správně všecko,
co Bismarck chce, Bůh vždy dal k tomu souhlas.
Zde marny rozklady jsou – ať je dělá
můj syn, či žena moje, císařovna,
ba, vlastní moje myšlenky a sklony:
čím my jsme a čím Německo má býti –
to provedl a provede jen Bismarck.
Nám nezbývá, než říci k všemu „ano“,
co Bismarck chce a ve všem, čemu nechce,
my musíme svým „ne“ jej podpořiti –
vždyť vše to děje řízením se božím
a Bůh nám při všem poskytl svou pomoc.