A co se housátka ta štěbetavá
batolí dole v potoku a trávě –
pasačka vyběhla si na kopeček
a rozhlíží se. Den se třese zlatem,
a teplý vítr žene do daleka
stříbrné mráčky. Hlína země voní.
A zlato pampelišek svítí z trávy,
z chladného koberce, kam nožky její
jsou zabořeny. Jak je ten svět velký!
Ves daleko je. Ještě dále hory
a nebe nad vším širé, velikánské.
A nikde člověka tu. Je tu sama.
A vše jí patří. Královstvím to jejím,
kde ona vládne. – Prut si přidržuje,
jak panovnice držívají žezlo. –
Leč korunu – ach, koruny tu nemá!
Což o korunu! – Seběhne si dolů,
kde housátka, jež zvěděla už o tom,
štěbotem hlasitým ji pozdravují –
i natrhá si blaťouchů tu zářných –
což o korunu! Má ji. – Trochu studí,
než koruny teď vůbec studívají.
Tak – teď má všecko. Usedá si v trávu
a rozhlíží se. Jak pak panovati?
Oh, lehká věc to. Chce být hodnou k lidem
a dát jim všecko, oč k ní prosit přijdou. –
A sama dá si vystavěti palác
zde na tom vrchu. Palác nebývalý.
Zdi, sloupy, věže – všecko bude perník,
ten měkký perník plný velkých mandlí.
A jeden pokoj – od podlahy k stropu
pln hrozinek, těch větších, býti musí,
a druhý – tvarohem pln takto bude
a třetí – cukrem, třpytným sladkým cukrem
a čtvrtý – smolou bude zarovnaný,
tou smolou, jež se rozkousati nedá,
však ssát se musí – postrkovat v dásních
jazykem spokojeným – ano, smolou – –
čtyř pokojů je dosti. Na zahradě
stát budou stromy – vesměs sladké dřevo,
a na každém sto bude pomerančů
a velká srdce s vylitými jmeny –
ta srdce na poutích se skoupit musí. –
A tisíc jezdců s tasenými meči
tam bude hlídat – všichni mnohem větší,
než na těch poutích kramář vystavuje –
a všichni z perníku. – A ona zavře
se v první pokoj – projí se jím v druhý –
a třetí – čtvrtý – pak sní sloupy – věže –
nu, celý zámek – zahradu sní na to –
a všecky jezdce – Pak si na novo dá
postavit zámek, mnohem ještě větší
a větší zahradu a více jezdců – –
oh, všecky královny, co svět měl dosud,
nebyly moudry. Ukáže jim ona,
když království už někomu dá pámbů,
jak panovat v něm... jak ho moudře užít...