Už jede károu k Placu Revoluce,
už konec všemu. Ruce vzadu spjaty,
však vzpřímen sedí, jakoby se vracel
v triumfu domů. Hrozný pohled jeho
dnes kliden je a zdá se se vším smířen.
Z dnů posledních mu scen pár táhne hlavou
a spokojen je s nimi a v nich sebou.
Po jmenu, bydlišti dle paragrafů
při soudě tázal se ho prokurator:
– Mé jmeno Danton, jmeno, které, tuším,
je dosti dobře známo v Revoluci;
mé obydlí tam asi záhy bude,
co Nic se zove, jinak žíti budu
na věky věků v Pantheonu dějin. –
Zde hlava má je... ta vám stojí za vším...
můj život stal se břemenem mi těžkým –
chci zbýti se ho – lotři; nuž, co ještě?!
(A Camille, zlatý Camille, řekl svižně
hned po něm, pohodiv svou pěknou hlavou:
Jsem stár, jak dobrý sansculotte byl Ježíš,
věk osudný to pro rebela vůbec)...
Při dalším výslechu měl sílu hlasu
jak v slavných dobách svého květu kdysi
a jízliv byl a žalobníka soudu
každičkou větou jako bičem mrskal
a presidentův zvonek marně zvonil,
on přehlušil jej, hřmě až sál se třásl:
– Co po tom ti, jak sebe obhajuji,
mě odsoudit ti právo vždycky zbude! –
Tak dobře bylo... jak ten padouch Tinville
a Herman president tu zněmli, zbledli!
Sál nabit byl a galerie plny,
vše tleskalo mu – ví to, moh je strhnout
a rázem stát se soudcem soudců svojich –
však k čemu? Měl vše srovnáno v svém nitru
a nechtělo se mu vše rovnat znovu,
vždyť není sil už, jeho číš je prázdna,
bohové žízní, má už krev jen svoji
a Svoboda, ach Svoboda je Saturn,
jenž apoštoly svoje pozřít musí...
A zbabělých pak našlo se pár svědků
zločinů směšných, k nimž se přidal hlavní,
že posmívá se soudu – všecko jedno.
Byl odsouzen – však spokojen je sebou.
Teď jede. Dubnový den shasne záhy,
on v něm a s ním. A Camille sedí vedle
a smuten je, a Hérault také mlčí.
Lid nakupený stojí po ulicích
a civí na ně. Camille vstává – cože? –
Snad řečnit chce k nim? Rýpnutím jej strhl:
– Nech, hochu, canailli tu na pokoji! –
A jedou, jedou. Kolem domu jedou,
kde bydlí pedant siný, Robespierre –
aj, „Šindel“ jeho zvědavě zří z okna;
„Jdi, občanko, a vyřiď Zelenému,
že za sebou jej záhy jistě stahnu!“...
A jedou, jedou... Celý život... pravda,
však vyžil jej: žen naobjímal dosti,
pil dobrá vína, jeho hlas třás městem,
Francií, světem – pěkný byl ten život...
Však syt je všeho... Náhle duší jeho
projede pocit zoufalého stesku:
ty tiché oči ženy svojí vidí,
těch šestnáct roků jejích po něm zírá
tak úzkostlivě – byl jí celým světem:
– Má dobrá Louiso?... Už tě neuvidím! –
jen vydychl to – hned zas vzpřímí hlavu:
– Dantone, žádnou slabost! – Plac je plný,
na hlavě hlava. Vystoup k guillotině
a zírá chvíli na stroj. Totě čelist
Svobody naší – táhne hlavou jeho
– nu, dobře pracuje. – A klekaje si
řek katu: – Ukaž hlavu moji lidu,
je hodna, by se na ni podívali. –