Hugo řek, chce-li dobrou báseň číst,
že napsat si ji musí. – Já jsem jist,
že tohle v našem Kocourkově říci,
poznal by, co jsou naši satirici.
A přec i když náš básník v hovoru
tě pozve v duše tajnou komoru,
uvidíš, když sám s jinými se měří,
že králem je a oni jakous zvěří.
A konečně: je nějaký to div?
Je básník pouze ješitností živ
a sláva vzduchem, který dýchat musí,
ta cizí falešna je a jen dusí.
Sám vyznám, kdybych vůbec básně čet,
(a já jich nečtu od drahných už let),
ty svoje vzal bych – nač jít do daleka,
když dobrá věc na dosah ruky čeká?
Ne, nečtu jich. A má-li veršů pár
mé celé tvorbě dát dnes komentár,
to proto, že v svých knihách – třeba suše
mám zaznamenán pochod svojí duše.
(Což vědí ti, kdož do dnes věrni mi
a píší mi to slovy vděčnými.)
Co povím, je pro soudce všelijaké,
vždy kritik v posled člověkem je také.
Ba, kritici! Na prstech ruky moh
bych spočítat, kde který kmet i hoch,
kdož psali o mně soudy zdrcující,
jen trochu rozuměl, co chtěl jsem říci.
Čert vezme je! Leč dobrý člověk jsem,
tož spěchám ještě s tím příspěvkem
a nezištně – vždyť já byl v žití celém
jim beznáročným vlastně živitelem.
A přisahám, že lhostejno je mi,
zda vděčnost vzbudím, pohnu svědomí –
však dost už předmluvy! A sláva bohu,
že k jádru věci teď už přijít mohu.
Já takto žil jsem: S čím se potkala
má duše, s tím se vždycky porvala
– viz Jakob-anděl – až ta oběť milá
své tajemství jí v posled vyjevila.
K záhadám myšlenek, k všem problemům,
k životu věcí, lidských muk a dum,
po celou dobu životní mé dráhy
má duše musela si najít vztahy
a říct je. Veršem lepým nelepým,
sem tam cos v metru, sem tam pískl rým,
toť lhostejno mi, vždyť je pravda jistá,
já nebyl nikdy přec l’artpourlartista.
Spiralou roztáčel se žití běh,
má duše letěla po kruzích těch,
a verše mé jsou stopy všeho dění,
zápasů, běhů, prohry, vítězení.
Hoch, miloval jsem. Vědí čtenáři,
jaké to bylo smutné podjaří,
leč potom hned já, třeba poražený,
jsem probíjel se duší k duši ženy.
A k tragickému ženy Osudu.
Nu, zbytečně se šířit nebudu,
snad známo, jak jsem obžaloval Osud,
proč v žití nekvetou jí růže dosud.
A potom Vídeň, byl jsem zavát tam,
za kouskem chleba. Bída přišla k nám
a byla u nás takřka dením hostem,
nu, žilo se i s nevítaným postem.
Své češství v krvi ovšem jsem tam nes
a viděl jsem, že víc je vážen pes,
než lokaj, metař, domovník a všici,
kdož ušli tam své vlasti – nevlídníci.
Já za lid bez práv lidských tam se bil,
jej burcoval a mocným zahrozil
a věřil, že z té ruky mozolnaté
budoucnost lepší vzejde jedenkráte.
A nenáviděl jsem tu budovu,
prohnilou od základu ku krovu,
kde žili jsme. Snad znáte verše ony,
jež k soudu vlekly děvku z Vindobony.
A když jsem viděl našich lidí květ
z daleké vlasti na pomoc jí spět,
já musil myslet na husitské šiky,
a třískat tyhle „boží bojovníky“.
A louhem satiry a soudem zlým
dál soudil jsem nás, soudil je a vím,
že správně viděl jsem a soudil zpříma.
A pak jsem musel vyřknout ortel Říma.
Neb Řím a Vídeň – není v dějinách
dvou jiných měst, jichž čepel by tak sáh
na naše srdce – po Římě já bloudil
s tím českým hořem, potom Řím jsem soudil.
A na to šel jsem hledat do dějin
jas, světlo, hrůzy, muka, lže a stín,
hádanku lidstva, smysl hříchů, cností –
a šel jak cynik z této ohavnosti...
Sta králů, papežů, sket, hrdinů,
sta lidí bez jmen, strůjců zločinů,
žen zašlápnutých, tvorů utracených
mou krví prošlo v mukách zatracených.
Otázka jedna všudy: Jak, kdy, kde?
Kde místo, smysl žití, národe,
a kdy že začneš? Vždyť ty na té zemi
vítězem musíš stát se přede všemi!
Sem tam jsem při tom motylečka stih
a přišpendloval je do sbírek svých,
to chvilky sdílných nálad, stesků, vzkřiků,
přátelských pozdravů, ran protivníků. –
Tu nastal čas, kdy vše se splnilo,
dřív než jsem věstil. Tak se vrátilo
to žití duše k břehům Vltaviným
a činem toužilo spět k metám jiným.
Ne, nebyl člověkem jsem negace,
já toužil dát se rychle do práce
a po té hrozné velké světa válce
já viděl dítě její růst zas v dálce.
Neb to je zákon: Každá válka má
vždy děcko válku. A to rukama
se diplomatů zardousiti nedá.
Je život bojem. Nevěříš-li, běda!
Byl sám jsem. Nenáviděn, posmíván,
mudrci poučován se všech stran,
pak u stavů jsem viděl dějin tkalce –
ký div, že jsem žít volil v klidné dálce?
To též víš, čtenáři, tys jistě sáh
po foliantu o těch kasárnách,
jenž ne-li víc, je svědkem žití mého
pro dějin soud. A soudem toho všeho.
A ona knížka též snad známa je,
kdež pohřbil jsem své mrtvé naděje –
ten pohřeb dál se před očima lidu,
jenž nechtěl vidět blížící se Bídu
a jak to zvykem, svými kritiky
se pustil pouze v halas veliký –
já na Kassandru, trojskou prorokyni
jsem myslil, jak jí bylo, cítě nyní!
Teď v samotě své – sudbě za ni dík! –
jak Diocletian kdys, zahradník,
stopuji sad svůj v duši s uklidněním
jak žije pokrokem svým každodením,
a pozoruji, co den přinese,
jak venku řádí, kterak žije se,
co lid, co národ, stát, jenž žití drahou
byl velkým snem mým, nejsvětější snahou,
a na okraj dní píšu tu a tam
bolestnou glosu, pichlák epigram
a, čtenáři, buď ke mně spravedlivým,
já v těch svých letech divím se, jen divím:
že možno žít, jak žije ten náš svět.
Jít mimo všeho, jakby nevidět.
Hrát tisíc komedií s vážným gestem.
A netřást se před ortelem a trestem!