A nezdá se vám, že Čas nyní letí,
jak nikdy dosud? V dobách minulosti
jak líný býval! Den byl nekonečný,
a týden vlek se jak vůz zatížený,
když do kopce se škrábe! A což měsíc!
Čas nepřines, Čas pranic neodnášel,
nic slovem nedělo se – ve všem lenoch
(až na to, co mu takřka dením chlebem:
zalepil rány, zralé lidi nosil
k věčnému spánku, živým uděloval
své příslovečné porce zapomění).
Dnes jaké děje tady! Jaké zmatky
zmítají světem! Jaká bída škrtí
národy, třídy, muže, ženy, děti!
Co bolestí, co vzdechů, hlučných kleteb!
Co může, zdá se, sebere a pádí,
jak nejrychlejším vůbec možným letem
(má naposled snad auto?), leč co sebral,
toť patrně jen vzorky, ukázky jen
a kdyby člověk moh mu imputovat
jakýsi soucit se světem a lidstvem
a kdyby člověk věřil, že je Kdosi,
jenž stvořil svět a řídí jeho řády –
pak musil by Čas deně stanout před Ním
a vyložit, co přinesl s této země
a říci: Tvůrče, můžeš klidně zírat
na bědný život tvorů Svojí země?!
Den žhavý byl. A zas ti přísloveční
nejstarší lidé takového horka
vzpomenout nedovedou. Deníky dva
dnes přišly s nepodmíněnými fakty:
ten dí, že dvě stě pětadvacet roků,
a druhý, že prý sto a sedmdesát
nebylo v světě strašných dnešních žárů –
doufám, že nebude to zdrojem vojny
v tom státě našem – ať jen diskutují,
toť demokracie. A jděme hajat!
To byla noc! Ten zatracený měsíc,
strašidlo vyjevené, v úplňku je
a jakby věděl, že ho nemám v lásce,
za čtyři týdny jednou potrápí mě,
když vstoupiv v úplněk je v plné síle.
Já spal a nespal, duší kmitaly se
vzpomínky pestré s vřavou nemožností,
já lidi viděl, které neviděl jsem
už století půl, návštěvou mi přišel
řad lidí z dějin, potom stvůry jakés
z přírodní říše a to řádilo mi
jak kolem mě, tak ve mně. Já mnul oči,
třel hlavu, převaloval jsem se v loži,
vše marno – na půl minuty byl pokoj
a zase vše se přivalilo znovu –
prokletý měsíc! Celý den mi bylo
mdlo v duši, v těle; život plynul v dálce
a já se díval na vše, jako člověk,
jenž stojí tiše na onom už břehu!
Nic nového. Den žhavý byl a běžel
v úmorném vedru. Člověk už je vděčen
i za takové prosté „nic nového“.
Vzduch v noci ochladil se. Na terase
jsme seděli až skoro do půlnoci.
Vůz Velký, souhvězdí mé milované,
stál nad hlavami. A ten taškář měsíc
pomalu vylez za komínem domu
a stoupal přímo ku kostelní věži.
Já vzpomněl hned na báseň Mussetovu,
jak on jej viděl nad věží tam u nich,
jak puntík nad i, šíbala jsem prohled:
chce ukázat mi as svou důležitost,
že hrdinou je v nesmrtelné básni
i mně se zjevit chce co taký puntík,
no, uvidíme. Leze, milý lotr,
a leze marně, do polovic věže
vystoupil sotva, zastyděl se notně,
neb skryl se tak, že není po něm stopy.
Až za chvíli, až když mu otrnulo,
ven zvolna leze, a zas plnou tváří
se dívá na nás. Nech si šprýmy svoje.
Dnes s L. jsem chodil. Člověk procházku má
lékařem nařízenou. Našli jsme si
ulice stiné. Z časových pak themat
jsme horko probrali. A bídu lidí.
Mluvili o tom, co je. A co bude.
L. není pesimist, je člověk přesný,
kritický pozorovatel je všeho,
a když ku konci řekne: Pomyslím-li,
co moje děti čeká, čestné slovo,
rval bych si vlasy. My už vydržíme,
vždyť máme všechny možné zkušenosti,
světovou válku, bídu její, potom
tu bídu poválečnou – z bídy jedné
my do druhé šli, ale děti naše...
V nich člověk žije, v nich ten život nese
dál v jiné formě – a zas bída, bída,
což nebyl by to zdravý egoismus,
udělat náhle konec v prostřed věty
tak browningovou olověnou tečkou? –
No, rozešli jsme se a já myslil
na fantastickou shodu okolností:
ten měsíc včera udělat chtěl puntík,
nad naší věží. A nad celým žitím
ten L. dnes, člověk rozšafný a klidný,
už také chtěl by udělati puntík...
Zdá se, že dnešní život chce být vyžit
co nejrychleji. Byl jsem v zahrádce dnes
a pozoroval růže. Včera poupě,
dnes bachratý květ, jenž už odhazuje
své lístky k zemi. Krvavý buk svadl
a shodil háv svůj. Břízky valem žloutnou,
i vrba kosmatá má ve své kštici
houf zvěstí podzimních. A to je horkem?
Či heslem Času, jenž co nejrychleji
se nese v dál a chce své běžné funkce
na této zemi vykonávat tryskem,
by nebyl zdržován, až snad dny příští
vydají jiné heslo k tempu žití?
Byl u mně člověk. Studoval, má diplom
a nemá práci. Sta jich, tisíce je.
Protekci hledá. Kdyby prý jen slovo...
sic pravda, že jsou houfy uchazečů
a každý má vliv politické strany...
leč slovo mé prý... Vyved jsem ho z bludu...
jsem člověk bez úřadu, beze styků
a tím i beze vlivů... protekce má
by škodit mohla, jsemť sic mnohým slavný,
leč to jsou lidé krátkých slabých rukou,
u druhých pověstný jsem – ti jsou mocní.
A tohle jako jemu, vykládal jsem
už stům, co dím, už tisícům všech jiných,
kdož takto přišli... Vzdych a stisk mi ruku...
Šli lidé z města, vraceli se večer
a všichni zmořeni a říční potem.
Noviny ráno zas mi daly důkaz,
jak strašlivé a bědné zaměstnání
je psát ty listy. Zbičované mozky
co vymyslí, co ruka k tisku chystá!
Kde jsou ty dny všech návštěv, oslav, sjezdů,
nadšených řečí, pochodů tou Prahou
a městy jinými... kde je to všecko!
Fadesa pustá. Lupy, samovraždy
a vraždy nestačí už... příliš všední...
A tak je člověk vlastně rád, že týden
byl krátký, jako zaprásknutí bičem
a už je ten tam. Vlastně čekáme jen
a nevíme co. Div nějaký, zázrak –
a vlastně ani to ne. Vyznejme si:
jen něco nového! A lhostejno je,
co přijde, jen ať je to záhy tady...
Hůř nemůže být a v líp nevěříme –
jen něco nového! Pryč s přítomností,
jen něco nového ať dá už Osud!