LEGENDA O SV. ALOISIU.
Svatý Alois stkvěl se nevinností,
jakou lilie má v bílé kráse,
ale ani lilie jí nemá,
neboť často drzý černý brouček
v její vonné nitro mlsně vnikne,
duši Aloise však ani stínem
myšlenečka hříšná neztemnila.
Krásnou lící těšil zraky lidí,
vonnou duší blažil duše jejich,
neboť ona na svých lehkých křídlech
vyletala v různé rajské sady,
hovořila s anděly a světci,
odlesk slávy rajské dolů nesla
dýchajíc jím na té smutné zemi.
65
Stalo se pak jednou tohle o žních:
Plavým mořem polí k podvečeru
procházkou svou kráčel Aloisius.
Na výletu rajském duše byla,
bez cíle šly oči po krajině,
šly a šly, až cosi uviděly.
Bujný hoch tam černovlasé holce
v stínu klasů život rozepínal,
líbal šíji, ňadra a tak dále –
Aloisi krev uhodila k skráním,
červená tma zapadla mu v oči,
duše náhle vrátila se z ráje,
mdle si sedla v umdleném svém těle
sténajíc nad strašným lidským hříchem.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Stará chůva hladila mu vlasy:
– Pane milý, co ti tíží duši?
Ukaž mi zas jasné svoje oči! –
„Annito, ach lidé hřeší, hřeší!“
– Ano, pane, nádoby jsme hříchu. –
„Viděl jsem dnes, Annito, ach viděl
na poli tam... přede tváří slunce...
pod nebem tak nekonečně čistým...
před vidoucím okem pána boha...
hocha s dívkou...“
– Ty můj milý bože –
chůva usmála se, – proto truchlíš,
proto věšíš hlavičku svou, pane?
Z takových chvil lidé původ berou,
v také chvilce zplodili i tebe
otec s matkou tvojí – nevíš, pane?
Pán bůh to tak všechno zřídit ráčil,
a my, lidé, jinak nemůžeme...–
Rozsmutnil se Alois ještě více,
ještě hlouběj hlavičku svou svěsil:
Jakže, takto byl dán život jemu?
66
V hříchu počat rodiči byl svými?
Jak teď pošle duši vzhůru k ráji,
když jí každý pohledem tam řekne,
každý z andělů a čistých světic:
v jakém pak to dole bydlíš těle?!
Jaký pak má příbytek tvůj původ!?
Ne už brouček, ale veliký brouk
padl bílé lilii té v kalich,
padl tam a ostnatými drápky
zurážel pel se stěn jejích bílých,
tyčinky jí rozlámal a strhal –
a tak vadl, vadl kvítek čistý,
ještě víc se hlava naklonila
těžkým hořem, nekonečnou mukou,
až hřích cizí, jenž dal život jemu,
tíhou zdrtil mládce Aloisia.