LXXXIII.
NAŠE LITERATURA
V podkrovním kumbálku pan domácí ji trpí,
– jsouť ještě dobří lidé na světě –
má oči vybledlé jak čekanky neb chrpy,
je starou pannou v truchlém odkvětě.
Má bouřnou minulost, dnes neřekl bys sice,
dnes po domě se ví a vyzná se,
že na ni ničeho říct nemůž domovnice,
či že by kompromitovala se.
A prací rukou svých se přepočestně živí,
všem denním modám vycházívá vstříc,
vkus, vzorky dodává jí Francouz vymýšlivý,
i z Němec leccos objednávajíc.
I s Ruskem styky má, i Angličané noví
dle potřeby jí rádi pomohou –
tak očka na stráži, kde se co kmitne, loví
a ráda pustí se za každou předlohou.
Tu krajky k spodničkám, tu drobné kapesníčky,
tu ponponky a kvítka umělá,
domácí čepičky a něžné pantoflíčky –
jak kdo co chtívá, všecko udělá.
Leč ne jen firlefanc – i ze solidní látky
zná robit věc pro prvotřídní krám,
i punčochy zná plést pro naše statné matky
i mřížky lýtkům našich lepých dam.
149
A práce její má svůj odbyt i své jmeno
a její umělost i ctitele –
je zjevně blažena, když co je pochváleno
a ruměnec má hnedle na čele.
A jinak neplete se do domácích věcí,
ať líbí se jí co či nelíbí,
vždyť domu majitel i nájemníci všeci
se také na ni podívali by...
150