Hoch Octavian! Neforemný efeb,
potomek propuštěnce provazníka,
vnuk měnce peněz – slavný to rod otcův –
po matce afrikánský handlíř v mastech
byl zdobou velikého rodu tvého –
A ty jsi snil o vládě nad vším světem?
A po Caesaru chtěl jsi, urvav jméno,
podědit všecko, jmění, ducha, váhu?
Ne, mladíku, ten Juliův duch velký
po nivách Hadu volně asi těká
a jistě dlouho, dlouho rozmýšlel by,
kdyby měl vejít v těla tvého schránu
a v podnájmu být drobné duše tvojí,
jež nezve nic svým z velkých darů bohů,
než úlisnost a chytrost, jakou mají
hetéry řecké. Pod zdmi hippodromu
– ó včerejší den velké hrdé slávy! –
tě zbité legie tvé přesvědčily,
mládenče zpychlý, že je živa svatá
a velká Nemesis, jež neodpouští,
jež neuspí se, božstvo spravedlivé.
Co zanechal jsi padlých na bojišti!
A ranění, jenž ušli, nesli rány
na zádech, hochu, na zádech, ne v hrudích.
A mladík ten chtěl vládnout celým světem!
Procit jsi, hochu, včera tedy ze snů?
Rozumíš nyní žebříku, jímž stoupá
tajemné Fatum k nezvratné své výši?
Marius – krok to prvý, druhý Sulla,
a třetí Pompejus, a čtvrtý Caesar,
a pátý – ha, ha, myslils Octavian?
Mladíku, pátý zve se Antonius,
jaks viděl pod zdmi hippodromu včera.
U Actia – toť jiná. Episoda
to prostě byla. Malá parenthesis,
jak řečníci ji ve svých řečech činí,
by silněj potom proud slov plynul k cíli.
U Actia – tam Kleopatra zřela –
jak orel s výše snes se na loď tvoji,
i bylo tedy božstva vůlí zřejmou,
že zvítězit máš. Bozi zvednou často
člověka k výši, by tím hroznějším byl
ráz pádu jeho. Kleopatra jela
v čas z této bitvy plané, bezúčelné –
a mně co zbývalo, než jeti za ní,
vždyť poslala mi k sledování rozkaz.
Dnes zřejmo, že to byla episoda,
a vůlí bohů že se Kleopatra
v čas zachránila, vědouc, že tím chrání
i Antonia k velikým dnům příštím.
Jsme v moci Fata. Ale člověk moudrý
se snaží Fatu svému porozumět
a krok svůj zřídit podle jeho vůle.
Jak otáčivé kolo, o němž pěje
Řek Sofokles, tak ubíhal můj život
do výše vznášeje se z bláta prachu
a z výše klesaje zas v ponížení –
ó Kleopatro, slunce mojich roků,
osudy naše skulo věčné Fatum
pro celý život démantovým poutem,
jež nerozbije nikdo ze smrtelných!
A ten hoch myslil, že ta Octavia,
ta studená a nudná krasavice,
pravd plna jako matrona už letná,
nádoba ctnosti, jaké byly vkusem
snad za dob kdysi Numy Pompilia,
že ta má býti Antoniu družkou?!
Ó Kleopatro, jediná ty ženo!
Ne, že jsi dítkem starých slavných králů,
však že jsi ženou, prvou ženou světa,
jsi lvicí římského lva Antonia!
Vždyť Antonius ve všem dědicem je
velkého Julia, a Kleopatra
přec byla diademem Caesarovým!
Jak dívala se včera s pýchou na mě,
když Vicinovi odměnu dát chtěla
– ty její oči jsou jak skvoucí mandle,
v jichž středu hoří jak noc černý oheň –
ó Kleopatro, osude můj sladký!
Ten Vicinus jak Ares řádil v řadách
hochových kohort pod zdmi hippodromu,
muž čacký, voják, který zárukou je,
že rozhoří se hvězda Antonia,
když tací životem jej podpírají.
To Kleopatra také jistě cítí.
A srdce její také pyšněj bilo,
když vojáka jsem před zrak její přived,
by sama statečnost mu pochválila.
A čacký Vicinus stál jako socha:
ne přilba zlatá, ne brnění drahé,
jež za odměnu z ruky její přijal,
však něžná vlídnost královny mé jala
tak vojáka, že mlče slzel štěstím.
Ó Kleopatro, jdeš jak božstvo světem,
a kam tvůj pohled padne, blaho kvete.
– Imperatore, Vicinus tvůj přešel,
hned jak byl přijal dary královniny,
v ležení Caesarovo. Přešel se vším,
se zlatou přilbou, brněním tím drahým
a soudruhy své vybíd při odchodu
jít za příkladem tímto. Slovem drzým
se tebe dotkl, imperatore můj,
i královny. Pád blízký věštil tobě
a ji k hetérám římským přirovnával,
jež odkvetlé, jen ve tmě noční bloudí
u hradeb města... Odpusť ústům mojím,
že rouhavá ta slova opakují,
však zmírnil jsem už tak i ostrost jejich.
Imperatore, je mi teskno k pláči,
ne nad svým losem, jenž mě tady stihne,
však z tebe, z tebe. Vzbuď se, pane, povstaň
Jako bych velké slunce padat viděl,
jež nikdy více – – Otroku.můj, vyjdi! –
– Imperatore – – Řekl jsem už. Vyjdi! –
Pravili, že byl viděn divný průvod
onehdy v noci. Z Alexandrie táh
veliký zástup Satyrů, již hráli
na cymbály a na píšťaly pěli,
mávali thyrsy, loučíce se s městem.
Bůh Dionysos, který zvláště střehl
mé štěstí, odešel prý s nimi v dálku...
Vicinus voják i bůh Dionysos –
vše opouští mě. Bohové i lidé.
Jakoby velké slunce padat viděl,
jenž nikdy více – – kleštěnec tak řekl.
Proč naposledy nemá slunce padat?
Co heroů už prošlo naším světem,
a zašli všichni. Zašly velké říše,
králové slavní, sama božstva zašla,
a jiná zajdou. Věčno jenom Fatum.
A mudrc tiše poslouchá hlas jeho
a neodpoví jemu planým vzdorem.
Oh, Antonie, loukoť kola toho,
na níž je připjat pozemský tvůj osud,
se svezla k zemi a víc nevznese se.
Čas sklonit hlavu pod rozkazem Fata.
Ó Kleopatro, vše je dokončeno,
vše vyrovnáno, usmířeno všecko.
Smrt neleká mě, neboť zemru patře
do tvojich očí, a smrt brankou bude
k novému žití, neb na nivách Hadu
my dále lásce svojí žíti budem
bez hořkostí, jež přimísil k ní život.
A z vody Lethe píti nebudeme,
neb nechcem zapomenout svojí lásky.
Ó Kleopatro, byl-li šťastnějším kdy
tvůj Antonius, než jest v této chvíli?
Řím... Vláda světa... Chlapec Octavian...
Vše plyne jako bublinové trety,
jenž pouští hoši pro zábavu z mýdla –
vše marnost, hloupost. Všecko musil ztratit
tvůj Antonius, aby mohl cítit,
že největším je ze všech mocných světa,
tvou lásku maje, Kleopatro moje!
Hoch Octavian bude vládnout Římem –
ó kdyby druhý Řím byl ještě v světě,
i ten bych nyní klidně jemu přidal –
ber, hochu, vládni, když tě vláda těší.
Fortuna dařila tě vždy svou přízní.
Před lety v Římě, když se v zápas daly
křepelky naše, v krvavé když boje
můj kohout hnal se s rudou svojí přilbou –
tvé křepelky, tvůj kohout vítězili.
Vem vládu světa, neboj se, můj hochu,
tvou ruku teď už nikdo nezadrží.
Sny pošetilé, myšlenky lstné, bídné,
jež tolik dnů jste mi už povraždily,
v tolika nocech zabránily spánku
mé zraky zavřít! Proč to bylo všecko?
Křepelek zápas, kohoutů boj planý,
ubohé hříčky... Proto snad, by člověk
v hodině smrti stal se aspoň moudrým,
nicotu všeho poznav. Kleopatro,
ničeho není žel mi. Litoval bych,
jen tebe litoval bych, Kleopatro,
kdybych měl umřít s vědomím tím hrozným,
že zůstaneš tu, sirá moje vdova.
Jen tebe litoval bych, Kleopatro,
neb vím, že nikdo z lidí ani bohů
už by tě takou láskou nemiloval,
jak miloval tě věrný Antonius.