BALLADA.

Josef Svatopluk Machar

Táhne tu těžkou brázdu svou v kamenném údolí; co lidé štěstím, hořem zvou, jej netěší, jej nebolí. Nad hlavou v modru slunce žhne, pod nohou země práhne – můj člověk se tím nepohne, můj člověk už jen táhne. Jen někdy život v něm procitne, jen někdy duší to trhá, když stín svůj s výšiny blankytné dvé křídel v čelo mu vrhá. A stín ten chladí jej po čele, srdce to svírá jak kleště, a člověk šepotá nesměle: Což pak jsem člověkem ještě? Těch křídel stín chtěl by chytiti, přidržet zoufalou pěstí – dál táhnout a se modliti jak dítě za její štěstí.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

klas, klasa, lán, žeň, pluh, brázda, obilí, zrno, stodola, žnec

487. báseň z celkových 1025

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Na Krasu. (Růžena Jesenská)
  2. DVA MOTIVY Z ALEJÍ STARÝCH LIP A JABLONÍ V MNÍŠKU POD BRDY. (Emanuel Čenkov)
  3. Brdy. (Antonín Klášterský)
  4. Selské písničky. (Josef František Karas)
  5. LÉTO V CIZINĚ. (Bohuslav Květ)
  6. PODZIMNÍ PÍSNĚ (Antonín Klášterský)
  7. Podzimní. (Emanuel Miřiovský)
  8. V. Hle, život náš, jak podoben je tomu: (Bohdan Kaminský)
  9. Úhory. (Xaver Dvořák)
  10. Sám a sám. (Rudolf Bort)