LETEM PŘES HALIČ

Josef Svatopluk Machar

Střízlivá šosácká krajina šine se kolem tebe; tesklivě jaksi ji přepíná nazelenalé nebe. Obrysy ostré, a souladné barvy dost lahodí oku vše to jest jak dílo důkladné malíře z třicátých roků. Města a lesy a lučiny, močály, pole a vísky horizont všude jest jediný: jak čára rovný a nízký... Rozlehlou rovinou celá zem: úzkostně takřka se bojí vyskočit nějakým pahrbkem z šosácké plochosti svojí. Vlak letí... Solidní krajina šine se stále kol tebe, půlkruhem teskným ji přepíná, nazelenalé nebe. Jak starých odraných slípek řad nesoucích tupě svou bídu, stojí tu skupiny bědných chat ve fatalistickém klidu. Splácány z hlíny a ze slámy, pár shnilých kryje je došků; stěny si zívají děrami a každá kloní se trošku. Jen zlaté terče slunečnic velikých, zářících, lepých hrdě se dívají slunci v líc bolestně zoufalý přepych! U plotu spadlého vychrtlý pes vyje si protáhle v pole jedna jak druhá je taková ves, takové neštěstí holé! Čápy jsem v houfech zřel na poli vždy mezi robotným lidem, tráví tam v přátelském soužití s jistotným, bezpečným klidem. Viděl jsem lid ten při práci, viděl to němé hoře: žena a matka táhnou pluh, na mezi děcka, muž oře. Co četjsem kdys, teď zjevilo se v hrůze oku mému: plod setby dnešní, vzejde-li, nebude patřit jemu. Ani ta chata plná děr, ta není jeho; a v žití z celého toho života jen to živobytí. Opuštěn zemí i nebesy cizí lán potem svým skrápí, jediní zbyli mu přátelé, ti věrní nohatí čápi. V houfech jsou na poli, na lukách, na krovech odraných chatek, mudrci s rudými zobany, sny žen a štěstí těch matek. Viděl jsem na mezích děti ty, každé tak s tvářičkou smavou, spokojně jaksi si kývali čápové svou bílou hlavou. Jediní věrní to přátelé, jediná záruka lidu, že přece jenom as přetrvá celou tu haličskou bídu. Po městech hemží se vojáků jak v úlu drobných včelek! Kabátce, kalhoty, čepice v lahodný pestří se celek. Kasárny, sbor šedých baráků, tvrze, kde děla se chrání, s hrozivou výzvou zří upjatě k ohromné severní pláni. V nich, kol nich bez obav, starostí hemží se pestrá ta chasa přijdou-li molodci kozáci, děti, to bude zas masa... Mohylu Kosciuszky viděl jsem za rána nad Krakovem, mohylu Unie Lubelské k večeru nad šírým Lvovem. Mohyla vítá při vstupu, mohyla v rozchod zdraví, a v jízdě přes tu tragickou zem mohyla nejde ti z hlavy. Tak na ty kraje, kde se všech stran lká, volá, žaluje Bída, již spurně, tvrdě a výsměšně jen Bídnost odpovídá resignovaně se dívají špičaté tiché dvě hlavy... dva hroby... památka... pohádka staré polské slávy... temní barvy. Rostou stíny. Mhu vydychují močály. Ztratily žár svůj slunce klíny a teskně rudnout počaly. Kraj hornatí se, skalní lebi sní v zasmušilém mlčení. Na zelenavě modrém nebi se slabá červeň rumění jak truchlý úsměv. Súžuje se kraj obzoru. Vlak dunící se pomalej a těžce nese, jak unaven , k hranici.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 2 místa, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

ataman, kozák, síč, step, kozácký, ukrajina, dněpr, junák, turek, kyjev

266. báseň z celkových 275

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. báseň bez názvu (Petr Křička)
  2. SEMIRAMIS. (Karel Leger)
  3. Marina Dmitrevna. (Bohuslav Čermák)
  4. VE SKALÁCH. (Eliška Krásnohorská)
  5. ZE ZÁVĚSTÍ UKRAJINSKÝCH (Otokar Březina)
  6. ZPĚV O POMSTĚ ZA IGORA. (Julius Zeyer)
  7. báseň bez názvu (Hanuš Věnceslav Tůma)
  8. HARAČ. (Eliška Krásnohorská)
  9. Naše hory. (Vojtěch Pakosta)
  10. DRAGAN A GUSLAR. (Eliška Krásnohorská)