Střízlivá šosácká krajina
šine se kolem tebe;
tesklivě jaksi ji přepíná
nazelenalé nebe.
Obrysy ostré, a souladné
barvy dost lahodí oku –
vše to jest jak dílo důkladné
malíře z třicátých roků.
Města a lesy a lučiny,
močály, pole a vísky –
horizont všude jest jediný:
jak čára rovný a nízký...
Rozlehlou rovinou celá zem:
úzkostně takřka se bojí
vyskočit nějakým pahrbkem
z šosácké plochosti svojí.
Vlak letí... Solidní krajina
šine se stále kol tebe,
půlkruhem teskným ji přepíná,
nazelenalé nebe.
Jak starých odraných slípek řad
nesoucích tupě svou bídu,
stojí tu skupiny bědných chat
ve fatalistickém klidu.
Splácány z hlíny a ze slámy,
pár shnilých kryje je došků;
stěny si zívají děrami
a každá kloní se trošku.
Jen zlaté terče slunečnic
velikých, zářících, lepých
hrdě se dívají slunci v líc –
bolestně zoufalý přepych!
U plotu spadlého vychrtlý pes
vyje si protáhle v pole –
jedna jak druhá je taková ves,
takové neštěstí holé!
Čápy jsem v houfech zřel na poli
vždy mezi robotným lidem,
tráví tam v přátelském soužití
s jistotným, bezpečným klidem.
Viděl jsem lid ten při práci,
viděl to němé hoře:
žena a matka táhnou pluh,
na mezi děcka, muž oře.
Co čet’ jsem kdys, teď zjevilo
se v hrůze oku mému:
plod setby dnešní, vzejde-li,
nebude patřit jemu.
Ani ta chata plná děr,
ta není jeho; a v žití
z celého toho života
má jen to živobytí.
Opuštěn zemí i nebesy
cizí lán potem svým skrápí,
jediní zbyli mu přátelé,
ti věrní nohatí čápi.
V houfech jsou na poli, na lukách,
na krovech odraných chatek,
mudrci s rudými zobany,
sny žen a štěstí těch matek.
Viděl jsem na mezích děti ty,
každé tak s tvářičkou smavou,
spokojně jaksi si kývali
čápové svou bílou hlavou.
Jediní věrní to přátelé,
jediná záruka lidu,
že přece jenom as přetrvá
celou tu haličskou bídu.
Po městech hemží se vojáků
jak v úlu drobných včelek!
Kabátce, kalhoty, čepice
v lahodný pestří se celek.
Kasárny, sbor šedých baráků,
tvrze, kde děla se chrání,
s hrozivou výzvou zří upjatě
k ohromné severní pláni.
V nich, kol nich bez obav, starostí
hemží se pestrá ta chasa –
přijdou-li molodci kozáci,
děti, to bude zas masa...
Mohylu Kosciuszky viděl jsem
za rána nad Krakovem,
mohylu Unie Lubelské
k večeru nad šírým Lvovem.
Mohyla vítá tě při vstupu,
mohyla v rozchod tě zdraví,
a v jízdě přes tu tragickou zem
mohyla nejde ti z hlavy.
Tak na ty kraje, kde se všech stran
lká, volá, žaluje Bída,
již spurně, tvrdě a výsměšně
jen Bídnost odpovídá –
resignovaně se dívají
špičaté tiché dvě hlavy...
dva hroby... památka... pohádka
té staré polské slávy...
Už temní barvy. Rostou stíny.
Mhu vydychují močály.
Ztratily žár svůj slunce klíny
a teskně rudnout počaly.
Kraj hornatí se, skalní lebi
sní v zasmušilém mlčení.
Na zelenavě modrém nebi
se slabá červeň rumění
jak truchlý úsměv. Súžuje se
kraj obzoru. Vlak dunící
se pomalej a těžce nese,
jak unaven už, k hranici.