Signál dozněl ... Odpoutali
koráb náš... a s břehu kynou
steré ruce, steré šátky,
steré slední pozdravy.
Hučí šroub, a voda duní
v bílých pěnách... „Novorossijsk“
jakoby se osměloval,
zvolna v moře šine se...
Toť se ví, že kapitán náš,
jak ti všichni z cestopisů,
muž je starý, šedobradý,
obr s srdcem dítěte.
Toť se ví, že vyličoval
večer při sklenici čaje
lodní požár, hrůzné bouře,
kterým doved’ čeliti.
Toť se ví, že pod perutí
hrdinné té zkušenosti
jsme se na houpavé půdě
jako doma cítili.
Když jsem vyšel na palubu,
díval jsem se na ty hvězdy:
bílé, třpytné kynout zdály
vznešeným mi úsměvem.
Díval jsem se na ty vody:
černý, kosmatý kýs netvor
v marném vzdoru reptající
v hřívě nese naši loď.
Žene se s ní, hřívou třese,
vztekle hučí – marno, brachu,
však ty víš, co by ti řekl
šedivý náš kapitán!
Spal jsem dobře. Tak spát může,
kdo se modlil vroucně k bohu,
by mu zatím v dalné vlasti
zachoval a rozmonžil
všecky drahé nepřátele,
všecky skromné anonymy,
všecky něžné pseudonymy –
chloubu mého života.
Loď mě mírně kolébala,
moře hučelo mi píseň,
hlučně taktoval mu k tomu
neúnavný lodní šroub.
Jaké jitro! Růžová mha
klesla v chvějící se moře,
nade krajem horizontu
slunce oko otvírá.
Od slunce až k přídi lodi
široká se táhne cesta,
vlnící se, blýskající,
až to v očích přechází.
Jako proud zlatého písku
lil by se tam, hrá to, výská,
Hallelujah lesklé krve
přelámaných paprsků.
Jinak moře pláň je tmavá
jako zelenavý mramor,
roztříštěné pěny vlnek
nádherně jej žilkují.
Na severu v horizontu
vyskočila žlutá čára,
zvlnila se, stloustla trochu
a pak viset zdála se
mezi modrým čistým nebem
a tou zkadeřenou vodou
jako rozvinutá sponka –
tak jsem zahled Tauridu!
Hledíš... hledíš... Z vodní plochy
zdvihají se miliony
bělovlasých postaviček,
filigránských koketek!
Vida, tanec! Vyskočí jich
v průsvitavých lehkých šatech
celý řetěz. Rozběhnou se
v těsných řadách sevřeny
v polokruzích po prostoru.
Řady zelenavých sukní
poletují, zdouvají se.
Pudrované hlavičky
třesou se a směšně kloní.
Řetězy se přeskakují,
tlesknou, sednou... sukénky se
rozplývají dokola...
rázem vstanou... tančí dále
s vervou, chutí, veselostí –
rozeznáš jen světlé sukně
a ty bílé hlavičky...
Nereidky mé, díky, díky!
Však mi také líto z duše,
že ta příď barbarské lodi
řady vaše proráží!
Ten kus Orientu leží
drahně let již ve snech mojich –
poznávám vše: bílé domy,
zelené ty kupole,
minarety nad mečetou,
světlošedé shluky oliv,
vysoké zdi starých zahrad,
mlčenlivé ulice,
i ten záliv slunný měkký,
modrý, jako luzný zázrak,
s hejny racků, starou lodí,
čluny, plujícími k nám –
poznávám to: v onom domě
žila dívka krasavice,
bílá, jasná jako měsíc,
když svůj závoj odkryla –
odkryla jej v starém sadě
pod tichými olivami – –
ano, ano, tak to znělo
v dávné staré povídce...
– Potom v jednu tmavou půlnoc
odrazil člun ode břehu
se zašitým chvějným plátnem,
s nemluvnými eunuchy...
Ráno bylo moře luzné,
měkké, modré jako zázrak –
léta, léta znám ty kraje
ze smutné té povídky...
Rackové se těžce klátí
nad zvlněnou brázdou lodi –
tak jdou s námi od Oděssy,
bědní, mořští žebráci.
Drobný Řek s protivným smíchem
hází s lodi vytrvale
pecky oliv, slupky dýní,
pomačkané papíry,
dva, tři z racků vždy jak střely
padnou do vln... vzletí vzhůru
a zoufale jaksi pouští
marnou kořist z zobáků...
Pak zas letí... Šedá křídla
těžce švihají se vzduchem,
rudé nožky přitaženy
těsně k bříšku, oči ty
bledé žebrácké ty oči
upřeny jsou v šumné vlny...
a ten Řek můj vytrvale
hází tam vše možné dál.
Rád zajdu kouřit svoji cigarettu
v tlum pasažérů chudé třetí třídy,
jenž kol svých ranců, vaků, nůší, lůžek,
u komínů se na palubě pestří.
Vždy scéna táž. Na starém koberci svém
tré Turků sedí; hlavy ovinuty
špinavým šátkem; jeden hryže dýni,
a druhý chodidla a krk si myje
desetkrát za den, třetí zírá tupě
přes moře v prázdno; žádný slova nedí.
Židovka vedle šlehá ostrým zrakem
v pravo i v levo nehýbajíc hlavou
a mechanicky, víc už ze zvyku snad
vlnivé, tlusté, černé vlasy češe.
Dva Řekové tu; hrají v karty, prou se,
šermují prsty, křičí bezohledně,
blýskají očima a třesou hlavou,
že myslím už, že nože tasit budou –
pak hrají dále. Sousedé si toho
nevšimnou ani, jak tu všichni vůbec
kol sebe bez zraku a sluchu chodí.
Tam na lavičce vyhaslým svým zrakem
vábí a chytá každý pohled, úsměv
promenujících kolem důstojníků
chantantu hvězda sešlá, jíž z dob slávy
jen žluté atlasové šaty zbyly
a klobouk à la Rembrandt s pérem pštrosím
a slunečník, jímž vyzývavě ryje
do podlahy, a nabarvené vlasy.
Zde mužíků pár kolem samovaru.
Čaj pijí stále, rozlámou si cukr
na drobné kousky, spořivě si kladou
pro celý stakan mezi bílé zuby
ten kousek jeden, mluví při tom tiše
a bystře, moudře dívají se kolem
tím klidným modrým sympatickým zrakem.
O zábradlí se opřev, zírá v moře
vojáček prostý – Ukrajiny syn snad –
protáhlou smutnou dumu notuje si
a pohybuje ostříhanou hlavou.
Arménů shluk tu čilých, nepokojných;
jak rtuť se točí, hlasitě se smějí,
až v černých vousech zuby se jim svítí;
i starý Arab v bílém plášti sedí
tu jako socha; Tatar s liščím zrakem
a svislým knírem – – a loď pluje, pluje
s tím pestrým kosmem nesouc všecky k cíli.
I dívám se v ty různé obličeje
a zachycuji trosky cizích řečí
a z pohledů a gest na smysl soudím.
A maně v duchu spřádám si k těm zjevům
pohnutky cesty, různé historie
zašlého žití, kreslím si jich domov,
rodiny jejich – co dým cigaretty
se zlatým vzduchem jak sen rozeplývá.
A bolestně mě vždycky k srdci píchne,
když černovousý, štíhlý, krásný Čerkes
se z obchůzky po lodi v tlum ten vrací
mdle jiskrnaté oči přivíraje,
neb on – ó mladosti mé romantiko! –
vnuk reků Puškina a Lermontova,
vak vleče s sebou, prodává tu šátky
nachové barvy, ubrusy a šerpy,
kam zlatou nití květy, ornamenty
tkají teď čerkeské ty krasavice –
a nutí, smlouvá, přísahá a kleje,
že s němým úžasem mu naslouchají
Hebrejci šedí, plaší konkurenti,
a vaků svých se ani neodváží
otevřít tady – – bědná romantiko!
Tam, kde as teď slunce stojí,
plula jednou hellenská loď,
na níž, jak to slunce, plálo
zlaté rouno z Kolchidy.
Vítr příznivý dul pomoc
veslujícím nahým plavcům,
touhy jejich napřed létly
k sladkým břehům domova.
Jenom Jason v tiché hrůze
zadíván byl k zádi lodi:
princezna Médea stojí
tam jak socha bez hnutí.
Hnědé ruce založeny
na mohutných tichých ňadrech
dívá se v tu stranu, kde as
leží rodná Kolchida...
V tmavých velkých očích leží
teskný smutek... marně pátrá...
modrá dálka pohltila
známé hory otčiny...
Titěrná ta loď ji nese
v cizí město... bude ženou
bledovlasého tam Řeka,
k němuž v jedné hodině
pro ty modré oči jeho
los svůj spjala... toho Řeka,
žvastavého, zbabělého,
jenž tam hrůzou choulí se,
že na její bílé říze
vidí hnědnout rudé skvrny,
kapky krve, které stříkly
na ni z šíje bratrovy...
Sestárlá a zbičovaná
zasmušilá eremitka
vyšla z temna skrýše svojí,
z pozemského očistce:
duše moje sedí v zraku.
Miluje ty hravé vlny,
bílé slunce, dálný obzor,
nekonečnou oblohu –
A to teplé světlo proudí
dolů, v temnou skrýši její,
ozařuje, vyzlacuje
mučidla tam příšerná,
skrvácené, uzlovaté
biče starých upomínek,
skřipce marných tuch a přání,
lůžko hoře kamenné,
hubenou a zasmušilou
bezeslovnou Resignaci,
jež té eremitce mojí
hospodaří řadu let...
K večeru bylo. Stále zřetelněji
se jevil Sevastopol v metě dráhy,
církve a domy v modrou výši spějí
a vstává kraj kol vyprahlý a nahý.
Jasní se barvy. Střechy zelenavé,
bělounký boulevard, světlých oken řady,
tvrz šedivá, z níž civí střílny tmavé,
i kolem lázní nakupené sady
i stožáry a komíny a lodě,
hráz přístavní – vše v harmonické spleti
roste a roste a po bouřné vodě
se zdá nás vítat, naproti nám spěti.
Klikatým jazykem se vine moře
hluboko v zemi; kolem vystoupají
po bocích kopců drobné domky spoře
a ve výši se těsnit, růsti zdají.
Jsou bílé, nové. Čas měl sotva času,
by krovů plech patinou potáh svojí.
Však místy v moderní se týčí krásu
ruiny černé. Staré zdi tu stojí
osmáhlé ohněm, děly roztřískané.
Máť příroda tu dissonanci tlumí:
je břečťan kryje, svlačec, víno plané
i sosna červená nad nimi šumí.
– Když vjížděli jsme v přístav, potápělo
se rudé slunce daleko kdes v moři:
jak výpar krve vzduchem světlo chvělo,
a voda kolem nás jen krví hoří,
a červený svit hrál na bílých domech,
ruměnil střechy, do země se vpíjel,
na oknech blýskal v zkrvácených lomech,
když parník náš je v chůzi volné míjel.
Kol kasáren jsme pluli. Kolem chmurných
železných lodí. Všude ticho bylo.
Zem zahalila do barev se zpurných,
zhas’ slunce lesk. Tu shůry zazářilo
krvavé chvění. Klenba nebes plála,
v ni Malakov čněl roveň černé lebi –
kdys vpitou krev zem zvolna vydýchala
a v líc ji vrhla mlčícímu nebi.
Tma... Sto medvědů se sápe,
vytrvalých černých potvor,
na loď naši – – bozi, jak se
zmítá bědná skořápka!
Skučí, vyjí, syčí, supou,
řvou a těžce oddychují;
ustrašená loď jim marně
zniká v neprůhlednou tmu.
Chvíli běží s námi v kroku –
náhle vzepnou se a vztekle
bouchnou nemotorným tělem
lodi v bok, až zapraská,
padnou zpět a převalí se,
pěna vzletí z tlamy jejich
přes zábradlí... vzchopují se,
zas ten strašný náraz v bok!
A ten chumel letí, supá,
skučí, válí se a vzpíná,
sápe se k nám – – děsná smečka,
pekelný to ryk a řev!
Časem některý ten netvor
položí se pod příď lodi,
vyzdvihne ji na svém hřbetě,
skočí, nechá klesnouti –
časem vyhoupnou se na ni
s prava, leva – šklebí tlamy
na palubu – bestie ty
tropí tu svůj hrubý vtip!
S hora padá trochu světla
se stožární žluté lampy –
i to světlo zdá se strach mít,
bliká tam a třese se!
Vysoko a vysoko tam
září četné bílé hvězdy –
k nám však hledí necitelně
mrazivými pohledy! – –
Bozi moji, neznám strachu –
přijde-li však zde má chvíle,
přispějte, bych jako dítě
hrůzou marně nekřičel!
Bylo po všem – všemu konec...
Jak to bylo, nevím ani.
Potvory as v jedné chvíli
rozmačkaly naši loď.
S řevem odběhly si v dálku,
potom bylo ticho, ticho...
A v tom tichu, vím, jak plul jsem
na znak leže na vodě.
Víčka těžce přivírala
unavené oči moje,
v bezevládných údech stála
studená a stuhlá krev.
Ale cítil jsem, znal všecko;
– to je konec – myslil jsem si
s klidným fatalismem Turka,
– konec všemu na věky...
Voda houpala mnou, vlnky
s tleskotem se rozbíjely
o mé tělo – a já cítil,
že jak azur modré jsou.
Slizké medusy se tiskly
k šíji, zádům, nohám, rukám,
chvilkou ryba švihla o mě,
já však sebou nepohnul.
– To je konec... konec... konec...
myslil jsem si, skanduje si
tato slova hlasně v duši
podle kolíbání vln...
Na to ohromný rak jakýs
tvrdý černý – cítil jsem to –
hrobník moře, stisk’ mi rámě
ozubeným klepetem,
táh’ mě dolů jaksi líně
(cítil jsem: jen z povinnosti),
bouřili jsme vrstvy vodní,
a ten šumot slyšel jsem.
Vlek mě spletí stromů, křovin,
fantastické listy jejich
zachvěly se, ssedlé bahno
splývalo s nich třesavě.
Vlek mě níže – náhle náraz –
pískot – hřmot – a kdosi křičí
rázem otevřel jsem oči –
zlatý vzduch – já vyhled ven:
– – – – Jalta! Jalta!...