Návštěva zde... uvítání,
hlučná radosť s obou stran...
objetí a vyptávání...
a již salon dokořán,
kam si hosta vede maman
na kávovou besedu...
Lili je teď s Bibi sama,
stojí jizby ve středu,
kam zář slunce kosmo padá.
Modravého prachu pruh
od podlahy k oknu skládá
ve sloup pestré prvky duh.
Lili celou půlí těla
stojí v této záplavě
(– má tu aureolu zcela,
jaká dána k oslavě
v chrámě zjevu každé svaté
na zatmělých obrazech,
jinak v míře vrchovaté
liší však se od žen těch:
nemá svatý mráz ten v oku,
ne jich stáří, ne jich vzlet –
mojí Lili toho roku
bude teprv sedm let –)
světlý vlas, jejž na zad tlačí
tmavý půlkruh hřebenu,
k ramínkům se hustě stáčí
chumlem zlatých prstenů,
líčka žhou jí, ne však strachem,
překvapením – ne a ne:
planou stálým zdravým nachem
broskve čerstvě trhané,
a ty oči! barvu mají
polní bledé fijaly,
pod dlouhou se řasou tají,
jak by světu skrývaly
pohled v duši, kde as leží
ráj jakýsi přesladký...
jsou tak tajůplné, svěží,
jako modro pohádky...
Bibi také starší není,
je však suchá, její líc
má to bledé zabarvení,
které léta zvětšujíc
časnou vážnosť jevit zdá se;
oči velké s leskem mdlým
hledí kolem v stálém žase –
jedny z těch, jež s oddáním
v celém žití jedno znají:
celou duši v pohled dát
a jím, co zde rády mají,
obdivovat, zbožňovat...
Lili prstík na rty klade
a s pohledem zníceným
po špičkách se nazpět krade
šeptajíc: já něco vím... –
vzadu v koutě stojí skříně
a v ní spousta úžasná:
zařízení do kuchyně,
jizba jakás překrásná,
divadélko s tuctem mimů –
mnoho, mnoho možno zřít,
co by ani plukem rýmů
nedalo se vyslovit:
též tam postel odestlaná
s poduškama bílýma,
na ní leží dlouhá panna
s nehybnýma očima:
Lili pátravě jí hlédne
v bíle malovanou líc,
z postýlky ji jemně zvedne,
v náručí ji houpajíc,
vrací se a ručky kyvem
ku divanu Bibi zve,
jež v napjetí žádostivém
nesla po ní zraky své.
Nyní sedí. Mezi nimi,
o zeď dobře opřena,
bledá, s hledy nehybnými
sedí panna hubená.
Lili šeptá. Vypravuje,
Pepi že druhou noc
nespí (Pepi panna sluje),
zuby prý ji bolí moc;
babička prý dnes jí řekla,
že se Pepi dokonce
nějakého hřmotu lekla,
proto, že jen tichonce
mluvit smí se, dvéře lehce
zavírat a nedupat;
Pepi též prý v noci nechce
z postýlky se nechat brát;
babička že povídala
zas jí novou pohádku
o Růžence, která spala,
o Honzovi ze statku,
jenž prý nosil hvězdu zlatou
pod kadeřmi na čele –
(buď se Lili mojí matou
pohádky ty přeskvělé,
jak hned na tom reku zříme
my i čtenář každičký –
či – a to je mínění mé –
v hlavě její babičky
se ty nitky pohádkové
musí splétat všelijak,
by se zdály z brusu nové,
až opředou Lilin zrak...)
– a ten Honza že prý jednou
na vraníku jel a jel
cestou pustou, nedohlednou
v divný les, kde zámek zřel,
kde prý bylo stříbra, zlata,
až prý přecházel mu zrak,
vzadu sedí spánkem spjata
Růženka, ji hlídá drak –
(čtenář zazlil drobné Lili
běh snad dosti logický –
oh, můj čtenář se zde mýlí:
to jen duch můj básnický
spracoval ty řeči její –
ona hned juž s počátku
spletla řeči ve peřeji
Pepi i tu pohádku.
Bibi též jí rozuměla;
poslouchala dojata,
v černých očích se jí chvěla
duše touhou napjata,
a ten celý příběh lepý
hned si živě kreslila,
při tom ručkou vlasy Pepi
bez ustání hladila).
Příběh stoupal... Honza bije
s drakem se... boj urputný...
poslední mu hlavu s šíje
useče meč mohutný –
a hned vše rozkvétá valem,
dýše vůní čarovnou...
v posled Honza stal se králem
a Růženka královnou...
(Všichni jiní vyprávěči
zmlkli by tu kratičce,
ale Lili přejde řečí
ihned k svojí babičce.)
Její babička prý vlasy
má tak bílé jako zeď,
že prý před dávnými časy
jako ona, Lili, teď,
byla taky takhle malá;
Lilinu prý maminku
nějaká jí vrána dala
zavinutou v peřinku;
maminka že povídala,
s babičkou že už je kříž,
bude prý už beze mála
teď z ní druhá Lili již;
maminka že často pláče,
jsouc s ní, Lili, v pokoji,
že jí říká: moje ptáče –
a že pro ni vystojí
mnoho strachu: nejraději
že prý by ji zavřela
před světem, by duši její
neotrávil docela...
– Ale já bych – Lili míní –
byla přeci nejradši
Růženkou, co spala v síni
zámku v lese, bodláčí. –
– A já taky – Bibi táhle
a nesměle prohodí.
Chvíli ticho. Lili náhle
hlavičkou svou pohodí,
s divanu se sveze na zem
a svůj plný obličej
v chmurný výraz stáhne rázem,
jak u vzrostlých vídá jej:
– U nás krejčí dneska zase
tloukl dole paní svou! –
Bibi hledí ve úžase
na ni tváří strnulou.
– To – dí Lili s indignací –
je přec jenom ošklivé! –
Bibi jako echo vrací:
Jo, to je přec ošklivé! –
V čtverci lesklém na parketách,
kam dopadá slunce pruh,
v němž se točí v modrých četách
blýskající prvky duh,
leží Pepi, v zemi hledí
nehybnýma očima,
roztažená, slova nedí,
nikdo si jí nevšímá...
Je zimní večer. V pokoj jdeme tmavý.
Na okna padá přísvit mihotavý
luceren z ulic. Jiskrnými blesky
ty ledné hrají na sklech arabesky
a pohlcují tento přísvit. Z kamen
naproti v koutě vyzařuje plamen
tenkými proužky. A tmou touto vlaje
příjemné teplo, s kterým smísena je
ta zvláštní vůně čistotná a tichá,
jíž pokojíček mladých dívek dýchá.
Jen táhlý tikot hodin s jedné stěny
a hukot v kamnech volný přitlumený
a chvilkou ohně zvučné zaprasknutí
lze slyšet – jinak nikde ani hnutí...
Teď v pravo od kamen se něco hnulo,
jak by se křeslo bylo posunulo,
a jasný hlas vzdych’ do tohoto šera:
– Ach, Bibi, Bibi, touhle dobou včera!...
A z leva, kde se také hnulo křeslo,
za odpověď se elegicky neslo:
Ach, Lili, včera – bylo lépe věru!... –
A zase ticho zavládlo v tom šeru...
– Víš, Bibi, včera asi touto chvílí
švadlena přišla, my ji obstoupily,
babička, matka; přinesla mé šaty.
To víš, byl každý zvědavostí jatý,
já nejvíc: švadlena mi šaty nese,
v nichž objevím se na svém prvním plese
To strojení! V saloně zatopily,
pár svíček k zrcadlu mi postavily
a česaly mě. Máť má – nikdy dříve
jsem nezřela ji v náladě tak živé
a radostné – se kolem mne jen točí;
a babička div nenechala oči
na každé stužce, stále povídala
a na své staré bály vzpomínala –
nu, babička má! Víš, jak máti říká,
že té se život víc už nedotýká,
že z přítomna už lepší čásť jen cítí
a v zpomínkách jen mladé slunné žití...
Švadlena při tom ještě na mně šila,
tu jakýs záhyb, tu cos přišpendlila,
a stáhly mě, až nevolno to zraku,
a mně přec lehko bylo jako ptáku!
Pak máť mi dala perly své kol šíje
a zatkla do vlasů dvě kamelie –
já byla hotova! Věř, nic jsem nemyslila,
já ani nevím, zda jsem vůbec žila,
já čekala, kdy přijdeš, a co dále
pak bude asi v tomto celém bále...
Tys přišla, a já zajásala v duši,
jak tobě pěkně bílý šat ten sluší,
na hrdle na sametce křížek zlatý;
a kamelie ve tvou kadeř vpjaty,
věř, byly stokrát krásnější než moje – –
– Mlč, Lili, o šatech: znám ruce svoje,
co dovedou, však mně to jedno bylo;
já nejsem nikdy hrda na své dílo
a jdu, v čem mohu. Já však zřela na tě:
tys byla bájná od hlavy až k patě
jak z pohádky zjev – a já zřela předem,
že nespatřím tě živoucím svým hledem
po celou noc, bys vedle mne si sedla. –
– Já, Bibi, chtěla, ale nedovedla
jsem odříci; tu vždycky přijde kdosi
a tak ti dojemně a pěkně prosí,
že zarmoutit ho nechceš; jednou kolem,
ty řekneš předem – a on s teskným bolem
pohlédne na tě – tančíš dvakrát tedy,
pak promenáda, a pak do besedy
se staví čtverce, a už zas to duje
a dotančí se, zas se promenuje,
pak začne valčík, dva, tři tanečníci
čekají na tě s prosebnou zas lící,
ty tančíš, tančíš, myslíš: sednu chvilku;
je pausa – v tom se řadí na čtverylku
a už se tančí – – a ten čas se řítí
tak rychle jako dosud nikdy v žití.
Věř, strnula jsem, když ta půlnoc byla,
vždyť jak bych sotva půlhodinku žila!
Nu, a v té pause přec jsem přišla k tobě... –
– V jídelně, Lili, sešli jsme se obě.
Jen tělo tvoje; kde jsi byla duší,
můj rozum ovšem hádal i teď tuší:
nahoře v sále. – Víš to, když jsi jedla,
žes neustále jednu řeč jen vedla:
že ráda jídáš řízky? – – Možno, Bibi.
Však nejraděj’ bych byla bezpochyby
ti s pláčem zajásala, jak jsem šťastná,
jak dnešní noc je čarovná a krásná,
a přec – žel bohu – kvapí! Však teď, rci mi,
jak ty se kocháš vzpomínkami svými
na tuto noc? Jak a s kým tančila jsi?
Jak se ti líbil? Co ti říkal asi?
Co bál ten vůbec? – – Bál mě bavil, Lili,
můj první bál... tam toilety byly
úžasné věru – vděčna jsem tvé máti,
že ráčila mi průvod svůj tam dáti;
i tanec bavil by mě – kletba byla,
že nemotornost’ má se uplatnila,
– ty víš, jak tančím – kdož tančili se mnou,
to poznali též a s poklonou jemnou
po dvou, třech krocích se mi poroučeli,
pak nespatřila jsem jich večer celý.
Však neželím; já stíhala tě zrakem,
jak polétáš tím pestrým lidí mrakem,
jak bavíš se, když byla promenáda –
a byla jsem tak všemu z duše ráda. –
– Cos řekla, Bibi, tomu tanečníku,
jenž uchvátil mě zrovna v okamžiku,
jak vešly jsme? Já pranic neviděla
než uhlazené vlasy kolem čela
a zlaté brejle, pozděj’ viděla jsem,
že hezký muž to, mluvil pěkným basem
a vybranými slovy – hádám skorem –
že bude asi někde profesorem.
A ten, jenž zadal se mi na besedu,
básníkem zdál se být dle řeči, hledu,
tak snivě zřel a mluvil velmi krásně
a citoval mi roztomilé básně;
pak student kýs, ten vplétal v rozhovory
komické vtipy na své profesory,
byl zábavný, a teď si představ, Bibi,
on říká, jak se mu mé jméno líbí,
(já řekla mu je), dále řečí dlouhou
mi povídá, jak zůstane mu touhou
mě spatřit ještě, ptá se, doufat smí-li –
a jeho oči tak mě uprosily,
já řekla mu, kdy chodím do piana,
on na to, bych nebyla polekána,
když zjeví se mi za některým rohem.
Teď rci mi, není-li to v vzhledu mnohém
hotové vyznání? Já neberu to přísně,
on jen chce přinést Hálkovy mi písně,
ty budem’ čísti. A pak na chviličku
přec můžem’ provést žertovnou s ním hříčku,
nic vážného, vždyť my ty muže známe,
a proto, viď, se nikdy neprovdáme.
Co měla máť má z toho, že se vdala?
Vždy říká mi, jak noci proplakala
a mě že raděj v klášteře by zřela,
neb sebe v hrobě, kdybych vdát se chtěla! –
– Ne, Lili, my se nikdy neprovdáme! –
– Vždyť, Bibi, se tak spolu rádi máme,
co víc nám schází? Kdybys mužem byla
ty, Bibi, pak bych takhle nemyslila –
ty jediná bys měla srdce zlaté! –
A štíhlé tělo na zad povypjaté
před kamna kleklo, dvířka otevřelo:
řeřavé uhlí vnitř se zlatě rdělo,
a tato záře na obličej letla,
a v hloubi očí zaplála dvě světla
malinká, tečky dvě se blýskající,
a dlouhé řasy nemohou jich stříci,
ač zorničku před žárem ukrývají.
A tváře, čelo, rty se hořet zdají
červánky plamennými těch dnů štěstí,
jež jistě musí této hlavě zkvésti.
Teď zakmitla se ještě ručka bílá
s lopatkou uhlí, rychle přiložila,
zavřela dvířka... postava zas tmavá
se země rychle elasticky vstává
a dí, a touha chvěje se jí v hlase:
– Ach, Bibi, kéž už jdeme na bál zase...
Bibi má, tvůj dnešní list
znova zas a znova beru,
musím zas a zase číst,
a zas je mi k pláči věru.
Bibi drahá, pravdu máš:
jak by od dne mého sňatku
přátelský ten svazek náš
ztratil se v tom shonu, zmatku,
jež mnou tenkrát zmítaly –
totiž: ztratil duši svoji;
jeho formy zůstaly:
chladné listy, které v roji
poletaly sem a tam –
nevíš, jak mi hořká byla
tvoje přání k jmeninám,
prosby, bych tě poručila
muži svému, dětem svým,
psané s pečlivostí velkou;
jak tím řádkem kratičkým,
že se staneš učitelkou,
zařízla jsi tenkráte
jako nožem k srdci mému
(tenkrát ruce sepjaté
řekla jsem jen: konec všemu!) –
po tvém listu chápu dnes,
že též vina na mé straně:
psala jsem ti listů směs
a neřekla odhodlaně:
Bibi, mluvme upřímně –
ne, já zatím dlouze psala,
kterak služky zlobí mě,
že má zub má dcera malá
atd. – však o tom dost.
Bibi moje, Bibi milá,
díky za tvou upřímnost’,
jež nás sobě navrátila.
Bože můj... Tvé dnešní psaní...
Nad každičkou řádkou tou
plakala bych bez přestání
nad tebou – i nad sebou...
Ty si stýskáš: osaměle
světem plynu – nevím kam,
vrásky lezou po mém čele,
a já se jen pořád ptám:
nač se soužit, k čemu žíti?
Kdyby aspoň kdos tu byl,
jemuž by moh’ člověk díti:
i nejmenší ze svých chvil
zasvětit chci tobě, drahý –
jinak ty dny bezcenné
pohodím kdes v prostřed dráhy
bídné, tmavé, ztracené... –
Čili prósou, moje Bibi,
smysl chápu-li těch slov,
myslíš, že ti jenom chybí
trochu lásky v srdce krov...
Bibi moje, co ti říci?
Nevím, zda tě přesvědčí,
co ti ruka moje chvící
s upřímností největší
napsat hodlá... Nepřesvědčí,
vím to předem, dobře vím,
marny jsou tu lidské řeči,
kde jde srdce s právem svým –
ale slyš: jsem vdána tedy,
dobře vdána – říkají –
muž je zdráv, pod mými hledy
děti pěkně vzrůstají –
ale šťastna nejsem; cítím
strašnou všednost’ v nitru svém,
a tak plížím se tím žitím,
že i sobě hnusna jsem –
a ty myslíš: láska! Bibi,
věř, že bych se smála ti,
jen v mém nitru cosi kdyby
nezačalo sténati...
Láska!... Byla tu snad... kdo ví?...
Příliš krásný je cit ten,
neměl by být člověkovi
na tom světě dáván v plen –
vždyť ti, které ona pojí,
nemají na práci nic,
než ji bíti vášní svojí
v etherickou její líc –
snad ti smysl toho temný,
pak mi věř, jsem zkušena...
snad to chápe duch tvůj jemný,
a ty zíráš zděšena
na mé řádky... Bibi moje,
uzavřenou květinou
je ta smutná duše tvoje,
má však věčně vůni svou...
list tvůj dchne jí každou řádkou.
Kdybys dneska zemříti
měla – pro tu vůni sladkou
hned chci s tebou měniti...
Nevíš, jaká sudba krutá
dovede to v světě být:
býti prázdna, vyvanuta
a přec dýchat a přec žít...
Jak vše přišlo – nelze říci,
ani hádat nebudu;
žádné rány hřímající
zavilého osudu,
žádná bolesť, žádná ztráta –
ale všecko to je zde,
o čem moje máti zlatá
říkávala: žití zlé...
Moje máti... Hlava její
jeví se teď zrakům mým:
bezútěšnosť v obličeji,
a já tak jí rozumím...
Dnes mi jasno, ze vší síly
proč se tenkrát vzpírala
mému sňatku; proč v té chvíli,
když mi přec pak žehnala,
řekla mi: Buď stloustneš, dítě,
nebo budeš nešťastnou...
Často utíkám se skrytě
k vzpomínkám a duší mou
táhnou chvíle z dětství mého,
naše bály, zábavy,
sny tak rázu veselého –
vše má nádech modravý,
jako mívá čistá dálka –
a vždy hlasem tesknoty
cosi v duši mojí zalká:
bylo – však ne při tom ty...
Vidíš, Bibi, stotožniti
nikdy se mi nezdaří
sebe s dívkou plnou žití,
jak ji duše moje zří...
Chvilkami též čekám cosi –
zázrak, jenž mě spasí snad,
ale za dnem den mi nosí
všecko staré v žití sklad.
Jsem už pětatřicet roků,
kdy se nejde jináče
nežli v pěkně volném kroku
a už nikdy neskáče...
A co čekám – snad se stane
také zvolna... Do vlasů
ponenáhlu jiní skane,
a pak k svému úžasu
člověk bude děckem zase;
jako bílá babička
bude v podvečerním čase
hýčkat děcka maličká
dětí svojich... Vidím živě
babičku svou... život dřív
též prý strh’ ji v proud svůj divě,
za to západ na podiv
vzplál jí pěkně; šťastna byla.
Víš, jak často sešlý hlas
ještě k zpěvu naladila? –
Toť div, jenž mne čeká as...
A jak takto – ptáš se – žiji?
Tuto chvilku mám jen klid,
nejlepší co v mizerii
svojí mohu vůbec mít.
Tchyně, ta šla s hochy mýma
na procházku; holčičku,
jež mi v kolíbce teď dřímá,
houpám nohou trošičku.
Muž je dosud v kanceláři.
Venku pěkně. V ulici
hází dubnovou svou záři
slunce zlatem sršící.
Neláká mne... nějak štítím
se teď styku se světem,
raději se bavím šitím
nad svým spícím dítětem. – –
Piš mi brzy, Bibi má.
Piš mi hodně, já též budu.
A zas slovy přimýma,
člověk nezbaví se trudu,
ale ulehčí si chvíli.
Líbám tě a jsem tvá
Zde je podobizna ta.
Vidíš prořídlé ty vlasy,
lícní kosť, jež vypjata
nad obyčej zdá se asi,
nad tou lící zapadlou
pohleď v zkalené ty zraky –
pak tu hlavu uvadlou
kolorovat musíš taky:
vem’ ten nádech nezdravý
první žluti podzimkové –
pak to, co tě pozdraví,
je vše, co se Lili zove.