ZNOVA!
Když doberu se cestou až v konec nábřeží,
ať na jih u Divadla, ať v sever pod věží,
vždy, nežli kročím dále, zde obracím se zpět,
já musím ještě jednou v ten obraz vnořit hled!
Jak spojka v sebe sbírá paprsků světlý proud
a v ohnisku svém klidném chce všecky sestřetnout,
tak zrak můj, lačný Krásy a stále nesytý
ten obraz v sebe tká si, jímž břeh zde ovitý.
Vždy jenom obrys pouhý mi utkví v paměti,
a obraz – pro mé touhy – pohádka pro děti:
čím poslechnuta častěj, tím milejší je děj.
Já k obrazu se vracím, chci znova vidět jej!
Tam v jihu Petřín hrudí se zhřívá vypjatou,
tká vršky jedlí v modro, a hradbu zubatou,
teď košatý tvar lípy, osyky štíhlý teď
a po temeni táhlém tu známou Hladnou zeď...
Tam v konci kostelíček se tulí nebi blíž
a s cimbuříčkem hrádek – z té dálky hračka spíš;
[89]
a trofej nové doby, věž tenká z litiny –
(má posměváčka dole: ten komín nad mlýny!) –
Pak měkce lepou vlnou stráň splývá k Sionu,
a nad Hlubokou cestou, kde vlna v překlonu,
hle, Hradčany! Řad štítů z dob zašlých století,
hrst paláců se skví tu v svých zahrad objetí:
však nejvýš čelí Zámek jak drahý diadem,
a lepé věže dómu jak zářné hroty v něm! –
A svah se dále sklání vstříc nové zeleni,
z níž střecha Belvederu se klidně temení...
Pak ještě hlouček stromů, kde slunný dýchá Sad –
a obraz končí Letnou, jsa patou k řece spjat.
Znám z paměti ty rysy, ty libé útvary,
k nimž nebes modř se mísí a řeky výpary
v rám vzdušný pro ten obraz spatřený tisíckrát:
leč chci jej vnímat znova, a znova musím stát! –
90